Nenávidím Michaela Pitta. Nenávidím jeho ksicht, nenávidím způsob, jakým hraje, a nenávidím ho za to, že jsem kvůli němu nebyl schopný koukat na Boardwalk Empire. Nechci se dívat na jeho filmy a nechci, aby se živil tím, že se objevuje před kamerou. A ve sci-fi dramatu Výchozí bod prakticky nesleze z plátna, za což ho taky nenávidím, protože ten film je vlastně docela dobrý. A Michael Pitt taky.

Ačkoliv se příběh vědce, jemuž se povede odhalit tajemství lidského oka, tváří na první pohled jako sci-fi, byla by sakra velká chyba jít na Výchozí bod do kina s očekáváním klasických žánrových propriet. Tohle je totálně nezávislá a levná podívaná, která sází na herecké výkony a atmosféru. Létající auta a roboty hledejte jinde. Komorní příběh trojice lidí, jejichž životy propojí jeden velký objev, ale může nabídnout něco jiného.

Mike Cahill rozhodně umí zacházet s kamerou a nechat se strhnout pomalu vyprávěným dějem, který dokáže čas od času překvapit tím, že celkem razantně mění žánry i nálady, není vůbec těžké. Chvilku tu máme hipsterskou romanci, pak detektivku, rodinné drama, sci-fi i filozofické zamyšlení nad nesmrtelnosti duše. Celkový vyzněním to malinko připomíná Fontánu, jen to není zdaleka tak strhující a vizuálně našlapané.

Cahillovi občas jeho přeskakování mezi žánry nevychází tak, jak by možná chtěl a třeba pokusy o krimi působí hodně naivně, ale schopnost překvapit, strhnout hereckými výkony PItta, Britt Marling a neskutečně nádherné Astrid Berges-Frisbey nebo nečekaným zvratem nakonec Výchozí bod do nadprůměru bez problémů dotlačí. Pár dní po projekci mám sice osobně pocit, že se z toho dalo vymačkat víc a že celkově je výsledek malinko banální, ale fakt jen malinko. Jestliže máte tedy náladu na něco pomalejšího a nevadí vám, že dostanete víc otázek než odpovědí, tak to klidně v kině zkuste.