Je trochu tragikomické opájet se ve čtyřiceti letech nostalgií, ale v tomhle případě je to nezbytné, i když tu nemluvíme o prvním setkání s Pánem prstenů, Barry Lyndonem, Matrixem nebo jiným vysokým uměním. Dokonce bude řeč o sérii filmů, které spoustě diváků nic zásadního neříkají. Já si přesto velice vážím toho, že jsem mohl zažít éru Frat Packu a v krátkém sledu několika let si užít příval parádních komedií s bratry Wilsonovými, Willem Ferrellem, Vincem Vaughnem a Benem Stillerem. Taková kvalita se v žánru příliš často neurodí, na přelomu století přitom přicházela v pravidelných intervalech – a ctitele jemně ulítlého humoru téhle party mohla se stejnou pravidelností uspokojovat.

Vybíjená je jedním z vrcholných počinů téhle volné party, v němž řádí dva poslední zmínění tahouni. Jde ale o komedii možná nejvýraznější, protože námětově nejšílenější a svou exekucí asi nejvíc střelenou a rozjívenou. Jasně, není to žádná velká rebelie nebo anarchie, protože v jádru jde o ryzí hollywoodské řemeslo, které i s bizarními postavami pracuje podle těch nejfunkčnějších schémat a nosných klišé, tak aby happy-end mohl být extra silný a úsměv nezmizel ani těsně před závěrečnými titulky. Přeci jen se tu ale šlo o level dál než u Mládí v trapu, Zprávaře nebo Starskyho s Hutchem.

Protože… kdo by ku*va točil film o vybíjené? Dávno předtím, než se pod stejným názvem nechali mlátit míčem Linda Bartošová se Simonou Krainovou (ano, to byla kapitální sračka), se téhle bizarní školní zábavy chopil ze řetězu utržený Ben Stiller a rozhodl se jí jako její elitní hráč s krásným fousem povýšit na vrcholový sport – maximálně adrenalinový, napínavý a fotogenický nejen co do oblečků jeho účastníků.

Vybíjená zneužívá všechny myslitelné postupy outsiderských i sportovních filmů a těží je v rámci rozpustilé komedie plné nestárnoucích hlášek i ustřeleně bizarních momentů. Vince Vaughn tu výborně funguje jako „good guy“ od vedle a Stiller proti němu řádí jako psychopatický prcek, směšný a nechutný v tom nejlepším slova smyslu, vytrvale přitahující ty nejvýstřednější gagy hollywoodského mainstreamu – od strkání pizzy do kalhot a svádění sexy blondýnek, které si z toho občas ublinknou do pusy, až po bizarně přepálené záporácké kreace, které patří úplně k tomu nejlepšímu, čím Stiller bránice diváků ve své bohaté kariéře zatížil.

Ať už výstřední parta hrdinů maká pod bičem trenéra, který na ně rád háže klíče dvacítky a do toho filozofuje o smysluplnosti pití vlastní moči, ať už se rozjímá nad sexuálními preferencemi cool krásky Christine Taylor nebo se naplno rozjíždí výstřední turnaj, Vybíjená bez ustání udivuje svou sebejistotou a žánrovou suverenitou, protože šlape bez jediného zaváhání. Sype ze sebe originální one-linery, zábavně rozvíjí minioblouky svých postav, přitom báječně maká i jako oddychová sportovní komedie, vlastně taková klasická arénovka jen s míči místo kopanců (režisér Rawson Marshall Thurber se téhle kvalitě přiblížil bohužel už jen v Millerových na tripu).

I po dvaceti letech ten příval energie, nadšení, řemeslné jistoty a nadrzlé výstřednosti těžko hledá mezi bláznivými komediemi tohoto století konkurenci a není divu, že spolu s Nesvatbovými figuruje v programových schématech televizí asi nejčastěji.

Navíc jde o nejlepší položku ve filmografii jedné akční legendy: Ano, Fucking Chuck Norris!