Wes Craven byl skutečný hororový bůh a svět hororu živil svými nápady dlouho a vydatně. Občas ale zaslechnete, že jeho filmy jsou spíš „důležité“ než „dobré“ a u některých cítíte spíš všeobecný „respekt“ než „oblibu“. Málokterý Wesův zářez tenhle paradox ztělesňuje tak jako Vřískot. Ačkoliv jde o popkulturní fenomén, kdy masku masového vraha tvarovanou podle slavného Munchova obrazu identifikují snad i africké děti, přijetí tohohle parodického slasheru, natož jeho dvou pokračování, nebylo nikdy jednoznačné. U jedničky bývá nejčastější reakce „ok, fajn, ale čekal jsem víc“, u dvojky „to bylo trochu moc“ a u trojky „fakt už ne“. A čtyřku si nikdo moc nepamatuje.

Někteří jdou ještě dál a tvrdí, že Craven Vřískotem zasadil slasherům poslední ránu z milosti, kdy po jeho metapodívané už tento subžánr nešlo dál brát vážně a v podstatě musel celý kapitulovat. Tenhle odstín hororu jako by s Vřískotem ztratil váhu a byl odsouzený už jen k sebeparodování. (Tak horké to nakonec nebylo, seriózně míněné slashery se sem tam objeví i dnes, ale je pravda, že vliv Vřískotu tímhle směrem byl značný.)

Craven tedy neměl zrovna na růžích ustláno, jak se podle většiny nekrologů zdá, proto není zase tak nemístné si připomenout, že Vřískot je vážně super. A svým způsobem jsou super i jeho pokračování, která víc a víc pracovala s metahumorem a sebeuvědoměním.

Wes byl v tomhle jako ne poprvé napřed, a co dnes vídáme natolik všudypřítomně, až to začíná být otravné, nabídl v době, kdy to ještě bylo svěží a do značné míry originální. A jako každý první v řadě si mohl ve Vřískotu dovolit určitou čistotu, jednoduchost oné myšlenky „hororu, v němž hrdinové sledují horory“ a znají jejich pravidla, takže jsou schopni komentovat dění. Dnes už možná působí samotné provedení poněkud nesofistikovaně a samozřejmě, navíc Craven jako by svému námětu propadl a spíš, než aby ho promyšleně budoval, s ním blbne. Svoje kouzlo ale tahle podívaná pořád má.

Určitá ztráta pevné půdy pod nohama možná není nepravdivá a u pokračování už se dojmu utržení ze řetězu sotva zbavíme, ale na druhou stranu – co jiného je první Elm Street, když ne totéž: Kupa nápadů a blbnutí se silným námětem, který by mohl být propracován hlouběji, ale tvůrci se spokojili s efektivností jednoduchosti a přímočarostí? Vřískot si nehraje na metaumění jako Halloweeny Roba Zombieho, jde prostě o zábavné hříčky a očekávat něco víc jim škodí.

Navíc se tu těží z extrémně sympatických postav. Takovou veličinu samozřejmě nejde nějak změřit, ale jakmile si tuhle partu oblíbíte, hned pro vás bude snadnější naladit se na všechna její dobrodružství. Důležité je, že tu postavy nejsou jen maso na odpis, ale mají charisma a charakter, co utáhne čtyři filmy.

Lacinost neustále přehnanějších zvratů, hrdinové neschopní pořídit si pistoli... to vše je součástí žánrového blbnutí, jímž Craven zparodoval to, co zčásti vybudoval. Na někoho bude nedotažený, na někoho přetažený, ale určitě nejde jen o prázdný popkulturní fenomén. Přinejmenším v případě jedničky naopak jde o skutečnou pecku.