Jaký je váš oblíbený slasher? Už dobrou dekádu jste na tuhle otázku nemohli odpovědět Vřískot, protože přesně deset let se zabiják s bílou maskou v kinech neobjevil. Místo něj nám propochodovala lekacími svaly armáda japonských holčiček, vzkříšených ikon let dávno minulých a úchylných architektů pomsty, využívajících síly nemilosrdné oceli i bezprostřednosti anonymního bručivého hlasu, videokamer a v neposlední řadě i internetu. Čtvrtý Vřískot hned v úvodní scéně stihne všechny uplynulé trendy komentovat - Kruh, torture porno, futuretro redneck zabijáci apod. Metání meta odkazů a přepínání úvodních scén ale končí opět tím prazákladním nástrojem - bílou maskou, ostrým nožem a tratolištěm krve. Nabízí se otázka, čím nás ještě může Vřískot překvapit?

A odpověď je, že ničím. Ostatně přechytralí hororoví geeci, co měli Carpenterovu filmotéku v malíčku, se vyskytovali už ve druhém díle. Čtyřka by sice mohla nakrásno předstírat, že dvojka a trojka neexistuj9, a přesto by tvořila s jedničkou dokonalý a samosvorný oblouk, ale některé trumfy jsou vysázeny na stůl, a tak je potřeba otočit děj a volume ještě o kus doprava - čtvrtý Vřískot se odehrává v den výročí vražd ve Woodsboro a Sidney přijíždí do města na závěrečnou autogramiádu své nové knihy. Zatímco ve dvojce se řeší nečekané příbuzenské vztahy a ve trojce se natáčí pokračování filmu, který vznikl na motivy událostí jedničky, tady už mládežníci rovnou pořádají filmové maratony téhle inspirované filmové série a pobíhají v maskách Ghostface i v době, kdy má na svědomí čerstvých pět kousků (a nůž se nezastaví ani u druhé desítky, tentokrát je to vážně masakr). Divák si skoro připadá jako ve skeči od Monty Pythonů, ale překvapení se stále nedostavuje. Už v první třetině vám dojde, že to není o převracení pravidel nebo reinvenci žánru. Tady jde jen a jen o to zdrhat dostatečně dlouho před diváckým zaměřovačem a topit pod kotlem nostalgické atmosféry.

Postavy mají větší vyřídilku, víc smskují, víc kašlou na to, že jejich kamarádku právě někdo v protějším okně vyvrhnul (buď je jim to jedno, nebo jsou horší herci, než jsem si myslel), ale navzdory všem těm řečičkám o nové dekádě a nových pravidlech se nemění zhola nic. Craven a Williamson se drží základních kamenů své série zuby nehty a žádná dialogová vata o remacích a rebootech je nespasí. Trochu připomínají Courteney Cox, která se coby postarší Gale Weathers znovu snaží dostat do ráže, když se kolem začne vraždit. Konečně je tu zase inspirace, zase příběh a cesta k tomu probojovat se z pozice unavené paničky do první ligy. Craven by chtěl zhruba totéž a je celkem snaživý, jenže hezké ječící holky, slušnou kameru a plnou cisternu krevní plazmy má dneska každý druhý rejža. Zbývá jen šarm kdysi úspěšné série a lákavá možnost ji celou poslat k čertu. Ke změně pravidel se tu ale nikdo nemá - to že se přebarvily mety a někdo zdlouhavě mluví o tom, že roztleskávačky letos víc ukážou je sice hezké, ale sportovní terminologií řečeno - pořád je to o tom, že jedni nadhazují (naskakují na nůž) a druzí odpalují (vždy včas utečou spravedlnosti).

Vrahem je zkrátka pořád nadpřirozeně silná osoba, která s ostatními pohazuje jako s hadrovými panenkami. Sidney má pořád certifikát nesmrtelnosti - aniž by ho kdykoliv smysluplně využila a prostě začala záporákovi nakopávat zadek. To ostatně neudělá žádná z postav. Nikoho nenapadne se při prvních příznacích apokalypsy po zuby ozbrojit, vrah má klíč od všech dveří, a všichni před ním poslušně klečí a vlastně ani nenastaví ruku do cesty čepele, která pomalu proniká do břicha. Povzdechnete si, že to jsou přece TA hororová klišé. Ale neměl by právě nový Vřískot při vší své namachrovanosti trochu zapojit závity a přepisovat historii právě tady, kde se to nejméně čeká? A nemusí to být rovnou relativně očekávaná vzpoura Sidney, Gale a Deweyho, kteří by - vyzbrojeni plamenomety - mohli tu novou generaci vražedné pakáže rozprášit po všech čertech. Chtělo by to prostě NĚCO nového. Neotřelého. Jenže Williamson zůstává tradiční a nabízí pět, šest potenciálních vrahů, mezi nimiž nechává diváka do poslední dvacetiminutovky vybírat.

Není to napínavé ani zábavné, částečně proto, že první Vřískoty se odehrávají ve školním prostředí, kde někdo někoho přirozeným způsobem "stírá". Ve čtyřce se do školy vůbec nepodíváme, takže Williamsonova hlavní výhoda mizí a zůstává jen příjemná pointa, která ovšem není revolucí, jako spíš didaktickou obžalobou doby, v níž žijeme. A i tady by se dalo udeřit silněji, kdyby k zabijákovu monologu nebyl přilepen apendix pro fandy happy/endů a sequelových klauzulí. S tak silně nostalgickou, dějově unavenou a zabíjením naopak hyperaktivní epizodou je ale trochu záhadou, jak by mohlo další možné pokračování fungovat. Nechci prozrazovat, kdo všechno přežije, ale řekněme, že castingoví agenti budou muset být opět hodně pracovití. A vzhledem k již zmíněné příbuznosti k jedničce čtyřka vypadá jako poslední tečka k opsanému kruhu. Že by se Craven bál finančního neúspěchu a chtěl to mít definitivně za sebou? Budiž, ale nic to nemění na tom, že tahle nastavovaná kaše bude po kultovním prvním díle vždycky jenom přílohou.