Detektivky byly vždycky nefér, a tak si zasloužily dostat jednou na prdel. Americký scenárista Neil Simon, za svou kariéru nominovaný čtyřikrát na Oscara, si usmyslel, že by bylo fajn vecpat do jednoho filmu nejslavnější detektivy literární, filmové a televizní historie. Něco jako Freddy vs. Jason vs. Ash nebo AVP – akorát ve světě promyšlených vražd, zakrývaných motivů a dlouhých vysvětlovaček pět minut před koncem, ve kterých vám mudrc s lupou vyloží, kdo a proč zabíjel.

Takhle se do jednoho filmu vešla esa světové kriminalistiky. Japonec Sidney Wang, zpoza moře Dick Charleston a Sam Diamond a ze zbytku světa slečna Jessica Marples a Milo Perrier. Ta jména vám nemusí být úplně povědomá, ale vězte, že v postavách není těžké poznat nejslavnější světové čmuchaly. Slečnu Marplovou, Charlieho Chana nebo širokou škálu amerických soukromých oček, od cynických chandlerovských hrdinů až po Sama Spadea.

Tvůrci si zkrátka půjčili pět klasických detektivních škatulek, změnili jim vizáž a částečně jména, ale nechali je mluvit a uvažovat víceméně stejným stylem. Sam Diamond (ve výtečném podání Petera Falka) tak kupříkladu rád potahuje z cigarety, klopí do sebe panáky a trousí vzpomínky na ženy, které mu skončily v náručí. A prokládá to cynickými hláškami, tak aby vymodeloval prototyp drsňáckého soukromého očka, jak z amerického žurnálu. Slečna Marplová spořádaně sedí, pije kávu a do toho pečuje o svoji chůvu, a Sidney Wang… ten zas mluví japonsky. Proč se sešli na jednom místě, to byste si jistě dokázali domyslet, nicméně řeknu to: Dojde k vraždě, což odstartuje velmi absurdní experiment na téma „kdo je vlastně tím nejchytřejším detektivem na světě“.

Známé postavy se tak srotí v jakémsi podivném sídle, kde jsou vtaženy do situací, které prověří jejich schopnosti. A umožní, aby vynikla jak občasná grotesknost všech těch pátraček a kriminálek, tak i jejich slavných aktérů.

Schémata tu jsou přepálená proto, aby se z nich dal těžit humor. Snadno a lehce. A hlavně příjemně často. Směr, jakým jsou vedeny dialogy i dějové zákruty určitě potěší každého věrného diváka detektivek (i Dušana Kleina). Bezpečně v nich pozná svá oblíbená díla, ale bude nejspíš i udiven vykutáleností, s jakou se jejich stěžejní rysy vtěsnaly do scénáře, lehce přehnaly a díky tomu velmi účinně zesměšnily. Přitom už jenom sídlo, kde se  „pátrací soutěž“ odehrává, by samo o sobě uneslo devadesátiminutovou komedii - vychytávky v něm („umělá bouřka, aby to tu bylo děsivější“) i etudy se slepým sluhou jsou totiž tak výborně vymyšlené, až se divím, že Vražda na večeři není už dávno zlidovělou součástí zlatého fondu.

O její kvalitě vypovídá to, že zdaleka nejmíň vtipný je v ní slavný komik Peter Sellers.