Píše se polovina roku 2023 a náckové už dostali od filmařů dvakrát stylově po tlamě, nejdřív ve finském Sisu, poté v německém Krev a zlato. Na to, abychom mohli začít vyhlížet nový trend, je ještě brzy, ale rozhodně by to nebylo poprvé, co se filmaři rozhodli likvidovat tenhle lidský odpad na plátně stylem, který měl daleko od realistických válečných snímků a nebál se opepřit druhou světovou válku trochou toho chlapského dobrodružství. Tucet špinavců, Kam orli nelétají, Kellyho hrdinové nebo Velký útěk jsou dnes klasika. A to mnohdy tak velká, že zastiňuje i jiné snímky, které by si zasloužily podobnou pozornost. Jako třeba Von Ryanův expres. 

Tohle válečné dobrodružství začíná v Itálii v zajateckém táboře, kam přivezli plukovníka amerického letectva Josepha Ryana. Je to tvrďák se stylovou koženou bundou, co si nenechá nic líbit a brzy začne svým spoluvězňům šéfovat. Jenže pak se Itálie vzdá a vypadá to, že všichni pojedou domů. Omyl. Němci s nimi mají vlastní plány a hodlají desítky vojáků poslat do Třetí říše, a tak se Ryan rozhodne vzít roha. Ukrást vlak a spolu se svými spoluvězni zmizet do Švýcarska. Jenže to ve válkou zničené Evropě, kde náckové pořád ještě kopou a mají ostré lokty, nebude žádná sranda. 

Von Ryanův expres má trošku blíž ke zmíněnému Velkému útěku než k ostatním akčně-válečným dobrodružným snímkům z prvního odstavce. Nejen proto, že tu jde o útěk, ale i kvůli tomu, že si sice taky hraje s žánry a míchá napětí s humorem a zcela seriózními scénami. A funguje i v nich. Režírující Mark Robson zvládá v jeden moment vyvolat divákovi úsměv na rtech, když mu naservíruje scénu, v níž se spojenecký voják musí vydávat za německého důstojníka, aby o chvíli později přeřadil do téměř jiného žánru. A brutálním způsobem poučil hrdiny i publikum o tom, jak nejlépe škrtit nepřátele zezadu, aby nevydali žádný zvuk. Do toho dokáže pracovat i s nejednoznačnými postavami a donutit člověka, aby fandil italskému cool drsňákovi, kterého okolnosti nutí spolupracovat se spojenci, i aby sledoval, jak krutě a nekompromisně končí jedna skoro romantická linka. 

Robson se umí pohybovat ve všech žánrech s jistotou a bravurou, pořád si je ovšem vědom toho, že točí hlavně ono chlapské válečné dobrodružství. Studio 20th Century Fox se tou dobou vzpamatovávalo z předražené Kleopatry a právě tímhle filmem chtělo Hollywoodu a možná i samo sobě ukázat, že má na to, aby dál točilo epické podívané, takže se tu na ničem nešetří. Von Ryanův expres vypadá jednoduše dobře, ať už ve scénách plných lidí v zajateckém táboře, při bombardování nádraží nebo závěrečné honičce v tunelech. 

A navíc tu máme Franka Sinatru. Pro mnohé (nebudu kecat, i pro mě) to byl vždycky hlavně zpěvák a vedle Lee Marvina nebo Clinta Eastwooda působí poměrně civilně, avšak jeho drsňák Ryan je právě díky tomu uvěřitelnější. A nezapomeňme na to, že Sinatra už měl tou dobou Oscara za Odtud až na věčnost, takže pokud začnete po jeho válečné pecce pátrat, rozhodně k ní nemusíte přistupovat jako k „filmu se zpěvákem, co chce prorazit v Hollywoodu“. Jeho hrdina by se bez problémů se svou zarputilostí, očividnou inteligencí a charismatem mohl srovnávat s McQueenem z Velkého útěku. 

A to vlastně platí pro celý film. Von Ryanův expres dějiny trošku přehlíží, protože má tu smůlu, že musí o pozornost publika bojovat v konkurenci nezapomenutelných snímků. To ale neznamená, že by vedle nich neobstál. V dnes už prakticky mrtvém (nebo možná brzy znovu nakopnutém?) žánru jde o absolutní špičku. A navíc u ní zjistíte, že Jerry Goldsmith dost inspiroval Alana Silvestriho, když skládal hudbu k Predátorovi.