Všechno to do sebe najednou zapadlo. Pochopil jsem nářky kolegů, kteří tolik ohrnovali nos nad Scorceseho „oscarovým opusem“, jenž se stal jedním z nejožehavějších témat pro rok 2006. A docvaklo mi, na jak hluboké dno kdysi vizionářský režisér klesl. Ano, kauza Skrytá identita se opět otevírá tímto V.I.M., které posloužilo Scorcesemu jako inspirační schůdek k vytoužené oscarové slávě.

Volavka je strhující, úderná, rychlá a především napínavá. Sto minut je přesně tak akorát na to, abyste nepřemýšleli o zbytečných dějových liniích (opravdu tu žádné nejsou) a soustředili se skutečně jen na to podstatné. Scénář nemá slabých míst a nedává prostor pro výdech, dravé tempo vyprávění obalené do „osudových obrazů“ (setkání na střeše) dává filmu přídech archetypálního westernovému dramatu. A všechno je to až příliš dobré i v momentě, kdy začnete pitvat herecké výkony. Hongkongský veterán Tony Leung, toho času čtyřicátník, vypadá a hraje s vitalitou příslušící generaci o dekádu nižší, stejně starý Andy Lau je na tom ještě o kus lépe. A jiskří to mezi nimi jako na festivalu ohňostrojů.

Volavka zbytečně nezdůrazňuje logiku věci, ani dvakrát nepřevypravuje zásadní zvraty. Jednoduše vypichuje hlavní motiv dvou lidí na opačné straně barikády a obrací ho ze všech možných stran i úhlů. Není dobro a není zlo, jsou jen zásady a vůle dostat se do pekla o něco později než protivník. Nikdo vám tu necpe před obličej dlouhé rozmluvy Jacka Nicholsona, který je ve Skryté identitě jako by skoro nejdůležitější postavou. Samozřejmě, za jeho honorář se utratila spousta peněz, tak proč mu tam pár desítek minut nepřipsat, že… Nicméně, to je pro Scorceseho film právě ten největší úraz – zabývá se nepodstatnými věci, napětí se pak rozutíkává na všechny strany, tempo stagnuje a najednou to všechno přestane být kompatibilní. Vzniká film plný hvězd, který zapomíná na to podstatné – příběh a plynulé vyprávění. A transformuje se v obyčejnou přehlídku na módním molu, kde si chce každý urvat svých pět minut slávy.

Kdo tak vehementně oroduje za Skrytou identitu nebo ji dokonce před Volavkou upřednostňuje, má prostě jenom problém s asijskými filmy obecně a nedokáže se odpoutat od „božského Hollywoodu“. Mluvit o objektivních měřítkách obou filmů je tenký led, na který se nebudu pouštět (přestože to mám na jazyku). Stojím si však za tím, že mě Volavka bavila nesrovnatelně víc a z filmařského hlediska pro mě osobně zaujímá v kinematografii mnohem zásadnější místo než Scorceseho „film na zakázku“.