Myslíte si, že v Pánu prstenů jsou vážně epické bitvy? Nebo že Steven Spielberg se na začátku Zachraňte vojína Ryana ohledně vykreslení vojenské vřavy utrhl ze řetězu? Meanwhile in Soviet Russia...

Nejmegalomanštější filmové magořina nevznikla v Hollywoodu, ale v matičce Rusi během šedesátých let. Sovětská armáda se poměrně nudila a Kreml hledal způsob, jak na zbytek světa zamachrovat. Natočit nějaký epický válečný film, v němž se předvede v plné parádě, se jevilo jako ucházející nápad, na němž by se třeba dalo i něco trhnout. Nějakých sto tisíc rudoarmějců a finanční prostředky hraničící s neomezeností tedy připadlo režijnímu egomaniakovi Sergeji Bondarčukovi, aby přivedl na svět něco, co tu ještě nebylo. A že on to udělal!

Čtyřdílný filmový opus (+Waterloo natočené následně se stejným štábem, jen dosazenými anglicky mluvícími herci coby artikl pro zahraniční vývoz) adaptuje samozřejmě velký román Lva Tolstého z dobnapoleonských válek a dělá to způsobem, po kterém už nikdy na velkofilmy nepohlédnete stejně.

Samozřejmě uchvacují především naprosto nepředstavitelné bitevní scény, během nichž si po první hodině myslíte, že tohle už nepůjde dál gradovat, aby Bondarčuk každým dalším záběrem zcela ubíjel vaše představy o tom, kde leží měřítka filmové produkce. Desítky tisíc vojáků, tisíce koní, výbuchy, mraky dýmu a neskutečně živá kamera tančící mezi nimi tak, že přítomnou řežbu ještě zintenzivňuje. Dokud to neuvidíte, tak neuvěříte, co všechno je možné na plátno dostat.

Ruský režijní velikán ale naštěstí nebyl megaloman Bayova typu, měl cit pro emoce i osobní scény. Dějová linie pro něj byla stejně důležitá jako vojenská (obsadil se ostatně do hlavní role), takže například v druhém dílu si jeho dynamické režie užijeme výlučně mimo bitevní pole. Mnohdy v záběrech, které překvapují svou lidskostí (poprava vojáka točená z jeho pohledu až do chvíle, kdy ho zakopou do země). Všechny tyhle nápady jsou vždycky velmi okázalé a nedají ani zapochybovat o tom, jak moc Bondarčuk vnímá sám sebe jako všestranného génia, vzhledem k výsledku to ale nepůsobí ani trochu směšně.

Velký plus je, že ve filmu je sice silně přítomno ruské vlastenectví, tvůrcům se však podařilo vyhnout sovětské propagandě (když pomineme, že existence filmu samotného upozorňuje na sílu rudé armády). Všechnu tu šílenou megalomanii si tedy můžeme vychutnat bez nepříjemné pachuti ideologie. Což je jedině dobře, protože jinak by musel prezident USA hned po zhlédnutí vyvěsit bílou vlajku.