Do kina jsem tentokrát vyrážel vcelku trudomyslný, vzpomínaje na peklo prožité u adaptace veleslavného románu Láska za časů cholery. Tak trochu jsem se bál, že se bude historie opakovat, ač jsem tentokrát Francisu Lawrenceovi (Já, legenda) věřil trochu víc než konzervativnímu Newellovi onehdy. A vyplatilo se to. Skoro by se dalo říct, že Voda je tím, čím cholera vždycky chtěla být (hlavně žádné dvojsmysly) - epickou adaptací, z níž emoce a patos tryskají až do poslední řady - kde jako obvykle všichni seděli, protože je to tam přece nejlepší. V příběhu polského sirotka, drsného principála, půvabné femme fatale a rozpustilých cirkusáku je zkrátka všechno. Sranda, umění, drama, čumění. Sloni, lvi, hyeny a tygři, pár milých lidí a občas i sígři. Vlastně je tu toho až moc, čímž se zdatně maskuje průhledná základní zápletka o tom, jak kluk potkal holku - v tomhle případě tedy ženu. Ostatně věděli jste, že v Jarmarku marnosti málem Pattinson hrál syna Reese Witherspoon? V reálu ale tak daleko od sebe nejsou. Pattinsonovi je právě dneska pětadvacet, Reese jen o deset let víc.

Film se vedle velmi pomalu odvíjené romantické linie snaží skórovat i pohnutým líčením toho, jak to měli u cirkusu lidé a zvířata těžké, ale upřímně... hlavní hvězda snímku - slonice Rosie nikoho nedojme. Zatímco kolem panuje prohibice a pár cirkusáků vždycky vystoupí z vlaku hlavou napřed, protože nezbylo na jejich gáže, zvířecí mastodont v klidu odpočívá ve stáji a když má depku, chlastá kvalitní whisky po galonech, zatímco nižší vrstvy ztrácejí zrak a motorické schopnosti cucáním denaturáku. Slon se navíc zhruba v půlce filmu vytasí s naučenou rutinou, která by zahanbila i ty nejlepší krasobruslaře, takže definitivně ztratíte o jeho osud zájem. To zvíře prostě tancuje, jak scenárista píská. A to je vždycky tak trochu nuda. Reakce čtenářů ostatně naznačují, že kniha je trochu krutější a temnější než snímek, ve kterém se okamžiky duševního a fyzického týrání vždy střídají se spoustou rozesmátých, opilých lidí. Dokonce i pasáže o zániku cirkusů a rozkrádání jejich pozůstalostí těmi produkcemi, co je přežily, jsou poněkud nezúčastněné a možná až příliš stylizované. Tady honosná výprava trochu podráží nohy snaze o dojení emocí.

Na rozdíl od řady zaměnitelných romantik s "královnami žánru" má Voda pro slony alespoň nějaké kouzlo.Co neobstarají kulisy, to musí dohnat herci. Na těch stojí snímek především. Pro většinu diváků to bude souboj dilematů. U Pattinsona se diváctvo dělí na lidi a fandy Stmívání, u Reese Witherspoon to s fandy a odpůrci bude tak fifty-fifty (přesně podle pohlaví) a Waltz? Ten je miláčkem publika, ať se objeví kdekoliv. Částečně i proto, že do třetice svého hollywoodského působení hraje psychopata, co dokáže po brutálním bičování bezbranného slona během minuty přepnout do role nejlepšího kamaráda, co naslibuje hory, doly a vážně mu věříte, že už bude hodný. Waltzovi stačí jen jemné vzruchy obočí a pečlivá práce s barvou hlasu. Kde on zatápí na oscarovou nominaci tím, že se podívá do kamery pod správným úhlem, tam musí Reese Witherspoon na Akademii útočit spoustou rtěnky, pudru a těsnými latexovými oblečky. Sluší jí to, i když ukradla šatník Madonně a maskérky Gwen Stefani, ale její postavu lze snad jen litovat, nikoliv obdivovat nebo hltat očima. Je pouhou figurkou na Waltzově šachovnici, po které zběsile poskakuje mladík, který má divákům co vynahrazovat. Pattinsonův polský skoroveterinář je na míle vzdálen Edwardovi ze Stmívání, ale nepleťte si ho s DiCapriem. Jack z Titaniku měl v očích jiskru a věřili jste mu, že svede holku z paluby pro horních deset tisíc. Pattinson se snaží, ale tu a tam mu scénář velí, aby se zasmál nebo zamyslel. Nevím, ale podobné obličeje jsem dělal, když byla ve školní jídelně dušená mrkev nebo zemlbába.

Pattinsonova technika oživlého dřeva vyznívá o to hůř, že jeho dospělou (hodně dospělou) verzi hraje Hal Holbrook. Ten zároveň funguje jako vypravěč celého příběhu - to aby holky věděly, že to Robert přežije - a představí se divákům v samotném úvodu. Neodvratně tak dochází ke srovnání a vám celou dobu nejde na mysl, jak se z takového nevýrazného floutka mohl stát tak charismatický stařík.


Přehrajte si trailer Další záhadou je proč zrovna na tuhle látku kývnul Francis Lawrence. Jeho poslední film vydělal skoro 600 milionů dolarů celosvětově, takže mám pocit, že musel Francis odklízet nabídky vidlemi. Dal si ale čtyři roky pauzu a pak se vrátil s adaptací cirkusácké lovestory? Nepřipadá mi, že by to pro něj byla srdcovka, protože ačkoliv předpisově vydojil čtyřicetimilionový rozpočet (film vypadá, že stál o pořádný fous víc) i nadějné obsazení, marně hledám jakoukoliv přidanou hodnotu. Voda pro slony připomíná rutinně sepsaný domácí úkol - bez okrasných kudrlinek nebo snahy o podlézání. Je to prostě férové řemeslo, co možná bude v silnějším pohlaví svou zápletkou předem probouzet kopřivku, ale jinak ho v podstatě nelze nijak sestřelit. Je to naivní, trochu roztahané, ale vcelku... jak to říct... šarmantní. Na rozdíl od nekonečné řeky navzájem zaměnitelných romantik s "královnami žánru" to má alespoň nějaké kouzlo. Prostě to trčí z řady, ať už dobovými reáliemi nebo snahou o větší rozmach.

Proto se braňte jen naoko, až vás na to vaše milá potáhne. Je to její žolík, kterého můžete připomenout, až budete vysvětlovat, že spolu rozhodně musíte zajít na nové X-Meny.