Když mluvíme o animácích, většina z nás si asi představí nějakou pixarovku nebo prostě velkorozpočtovou pecku třeba od Dreamworks. Pesimisté zase vidí vyhnusnělé filmy, které vznikají v koprodukci s nějakou zemí, kterou byste mnohdy nenašli ani na mapě, a fajnšmekři začnou velmi rychle mluvit o Japonskul. Jenomže to možná nejzajímavější se v tomhle směru děje překvapivě v Evropě. Konkrétně v Irsku, kde působí Tomm Moore. 

Uznávám, že ten úvodní odstavec je možná trochu přehnaný a rozhodně jsem neměl v úmyslu nějak snižovat hodnotu a kvality pixarovek, faktem však zůstává, že menší animáky, které se většinou českým kinům vyhnou, bývají pro většinu diváků velkou neznámou. Filmy Tomma Moorea sice nejsou úplně přehlížené a jeho Brendan a tajemství Kellsu nebo Píseň moře u nás pár fandů mají, ale já bych byl strašně rád, kdyby se situace s jeho novinkou Vlkochodci změnila. Je to totiž strašně dobrý film. A vzhledem, že u režiséra jde o už třetí pecku za sebou, asi by bylo na čase, aby se o něm a o jeho díle začalo mluvit víc. 

Píše se rok 1650 a irskému městu Kilkenny vládne tvrdou rukou lord protektor Oliver Cromwell. A nemá to zrovna snadné, protože okolní lesy jsou plné vlků a lidé se bojí. Bojí se tak, že ve vzduchu visí vzpoura, a tak Cromwell pozve do Kilkenny anglického lovce Goodfellowea, aby hvozdy vyčistil od škodné. Goodfellowe přichází i se svou dcerou Robyn, která by ráda šla v tátových šlépějích a rozhodně ji nebaví trčet za branami města, uklízet a chovat se slušně. A tak jednoho dne vezme roha a zjistí, že v lesích nežijí jen vlci, ale i vlkochodci. Podivné bytosti, co vypadají jako divocí lidé, když ovšem usnou, mění se ve vlky. A když Robyn pokoušou, zjišťuje, že ve vlčici se v noci mění i ona. Brzy chápe, že vlci nejsou zlí a pokouší se přemluvit svého otce, aby je nezabíjel, ale ani on a ani nikdo další ji neposlouchá. Blíží se nelítostná bitva o les, v níž se střetnou lidé s vlčí smečkou. A Robyn možná nedovede katastrofě zabránit. 

Tomm Moore se stejně jako ve svých předchozích filmech vydává do Irska a čerpá z irského folklóru. A jde mu to zatraceně dobře. I z jeho předchozích pecek bylo patrné, že umí vybalancovat pohádkovost a líbivost s hodně napínavým dobrodružstvím a především z příběhů vytáhnout silné emoce. A tady mu to jde možná vůbec nejlépe. Jeho lyričtěji laděná Píseň moře se mi líbila asi o malinký kousek víc, na druhou stranu Vlkochodci chtějí být hlavně dobrodružnou fantasy, takže větší množství akce a napětí chápu. A vůbec mi to nevadí, protože Moore dovede v hrdince a nakonec i v divácích vyvolat pocity zoufalství z toho, že ji nikdo neposlouchá, odhodlání, když se rozhodne jednat, ale i strachu z toho, že se jí to nepovede. S emocemi režisér pracuje bezchybně a ačkoliv ve vztahu Robyn a jejího otce malinko vykrádá sám sebe a Píseň moře, stejně mu budete zobat z ruky. A rádi. 

Vlkochodci totiž – což se u tohohle režiséra dalo čekat – nejsou běžnou dobrodružnou pohádkou. Nebojí se být drsnější, temnější, smutnější a překvapit. A vlastně někdy od půlky je celkem jasné, že Moore se nebude bát – pokud si to situace vyžádá – hodit za hlavu happy end a že to všechno může skončit všelijak. Potěší i fakt, že sází na jistou nejednoznačnost postav a obě strany tu mají částečně pravdu, případně dělají špatné věci spíš kvůli své neznalosti než zlé povaze. A celé je to zkrátka podstatně uvěřitelnější a dospělejší, než by člověk u pohádky čekal. A skvěle to funguje jak na dospěláky, tak počítám i na trošku starší děti. Někdo by možná mohl Vlkochodce obvinit z toho, že jsou trošku variací na Princeznu Mononoke, ale na druhou stranu být variací na jeden z nejslavnějších animáků vůbec, za to se asi tvůrci stydět nemusí. Krom toho Moore rozhodně nechce být jako Miyazaki. Chce být Moore. 

Čemuž odpovídá i to, jak jeho novinka vypadá. A vypadá naprosto lahůdkově. Všechno je pořád klasicky mooreovsky „hranaté“, ale režisér umí s pomocí obrázků skvěle měnit atmosféru, takže chvilku Vlkochodci vypadají velmi pohádkově a mile, ovšem jen proto, aby se o pár scén později proměnili ve strhující fantasy. Na první pohled trošku dětský vizuál funguje skvěle i v akční scénách. Rozdělování obrazu na jednotlivá políčka jim dodává dynamiku a momenty, kdy se přestane vyprávět a Robyn s vlky jen běhá po lese a do toho zní skvělý soundtrack, jsou jednoduše nádherné. 

Přehrajte si trailer Tvrdit v kovidovém roce 2020 o něčem, že to je nejlepší animák roku, může být trochu úsměvné a stejně tak i nevděčné. Moc jsme jich totiž neviděli. Ale řeknu to takhle. Pokud si za pár měsíců pro Oscara dojde někdo od Pixaru, budu hodně zklamaný.