Tajemná řeka = 2x Oscar. Million Dollar baby = 4x Oscar. Crash = 3x Oscar. Zdá se, že začátek jednadvacátého století přeje bývalému Drsnému Harrymu a ex-scénáristovi seriálu Walker, Texas Ranger. Podle zmíněné statistiky jim to ale přeci jenom jde nejlépe společně. U dramatu Vlajky našich otců se tedy Clint Eastwood a Paul Haggis rozhodli opět spojit síly, aby mohli společně znovu při předávání zlatých plešounů stanout na pódiu a přednést děkovnou řeč. Mám ale pocit, že tentokrát je tam neuvidíme.

Vlajky našich otců se totiž zdaleka nepovedly tak, jak by člověk od dvojice Eastwood/Haggis očekával. Přitom měli oba zmínění pánové všechno, co bylo potřeba k natočení dalšího oscarového dramatu, které v kinech vydělá a kritiky nadchne. Příběh o lidech, kteří se stali nesmrtelnými jen díky tomu, že přežili válečné peklo a vztyčili americkou vlajku, měl papírově jen ty nejlepší předpoklady. Bylo tu velmi slušné herecké obsazení, divácky vděčný příběh a scénáristu s režisérem z povzdálí hlídal Steven Spielberg, jehož zkušenosti z natáčení Zachraňte vojína Ryana mohly pomoci vyřešit případné problémy. Bohužel se zdá, že těch problémů bylo moc i na něj.

Tím prvním a bohužel největším je scénář, pod který se vedle Haggise podepsal jindy neméně schopný William Broyles Jr. (Mariňák, Trosečník). Celou dobu jsem měl pocit, jakoby těsně před natáčením scénáristé ztratili hotovou verzi svého příběhu, a tak na plac dorazili se starým nedodělaným scénářem, ve kterém byly červenou propiskou dopsané poznámky typu „zkrátit, předělat, dopilovat.“ Scénář působí nedodělaně a nedrží pohromadě. Často jsou podstatné momenty zredukovány na minimum a namísto zajímavého děje nám Haggis s Broylesem Jr. předkládají nudné dialogy o ničem. Jakoby nevěděli, jak si poradit se scénami, ve kterých trojice hlavních hrdinů cestuje po Americe, snaží se zapadnout do role hrdinů a přitom zapomenout na peklo války. Chybí zde výraznější emotivní momenty, které by nějak oživily tyto nudné pasáže a když už na nějaký pokus o silnější scénu dojde, působí vyumělkovaně, nuceně a bohužel i docela směšně. Haggis si za poslední dva roky odnesl dva Oscary a další dva mu těsně utekli. Krom toho představil Jamese Bonda pro nové tisíciletí, a tak mu možná nezbylo dost času, aby scénáři k Vlajkám našich otců věnoval tolik času, kolik by měl. Což je škoda.

Ale nebudeme házet všechnu špínu jen na scénáristy, on ani ten Clint Eastwood v tom není úplně nevinně. Problémy s tempem filmu jsou do jisté míry jeho chyba. Možná, že tím, že natáčel zároveň i Dopisy z Iwo Jimy, nestíhal hlídat dva filmy najednou. Ve Vlajkách našich otců v podstatě všechno funguje, ale filmu chybí jakákoliv osobitost a byť jen jediný moment, který by se člověku zavrtal do hlavy a působil i po závěrečných titulcích. Jednoduše – Vlajky našich otců nemají koule. Samozřejmě scéna vylodění na ostrov je poctivé válečné peklo, které zvlášť na velkém plátně člověka strhne, ale to je něco, co už v podobných filmech považuji spíš za samozřejmost, než za věc, u které bych měl lapat po dechu. Mám z filmu pocit, jako kdyby Eastwooda nebavilo točit. Nesnaží se diváka ničím zaujmout, prostě přijde, natočí a jede se dál. Technicky a režijně si film sice drží solidní úroveň, ale není z něj cítit snaha dostat z příběhu něco víc. Asi nejlépe je tenhle problém vidět na konci, kdy se Eastwood snad půl hodiny věnuje hrdinům, jejichž příběh už byl v podstatě uzavřený. Posledních třicet minut už film nemá co říct ani ukázat, ale přesto se ještě zdržuje zbytečným líčením toho, co „bylo potom.“ Ať mi nikdo netvrdí, že Eastwood nevěděl, že film uměle protahuje. Buď Vlajky našich otců v téhle podobě neviděl, nebo to zkrátka odfláknul. Těžko říct, která varianta je smutnější.

Nijak zvlášť nepomáhají ani herci, kteří jsou zde spíš jen za figurky než za charaktery. Jediný z ústřední trojice, kdo občas dostane šanci něco předvést, je Adam Beach, ale jak už jsem zmínil o pár odstavců výš, moc to nefunguje. Jesse Bradford hraje světáka a Ryan Phillipe jako skoro vždycky smutně kouká. Naštěstí tuto trojici z povzdálí jistí pár zkušenějších herců, kteří umí hrát takříkajíc „xichtem.“ Nejlépe to zvládá asi Barry Pepper, který, i když nedostane možnost doopravdy hrát, drsňáka zvládá bez nejmenších problémů.

Pokud jste recenzi dočetli až sem, nemůže vás překvapit, že Vlajky našich otců jsou pro mě obrovským zklamání,. Těžko říct, čím to je, možná Haggisovi došly nápady, možná Eastwood nezvládal točit dva filmy za sebou, možná oboje dohromady. Každopádně jde o promarněnou šanci. Pokud přesto hodláte na film vyrazit do kina, doporučuji hned po vylodění usnout. Žádnou velkou práci vám to u Vlajek našich otců určitě nedá.