Viditelný svět je zajímavě se tvářící příběh o vyšinutém chlápkovi, který šmíruje spokojenou rodinku ze sousedství. A když ho omrzí pohled skrze optiku dalekohledu, začne do jejího života zasahovat i fyzicky – až se nakonec z nevinné posedlosti stane smrtící obsese, která drasticky mění životy všech kolem. Šmírák se totiž zamiluje do myšlenky, že by otcem sledované rodiny mohl být on sám. Prostě takový mix Okna do dvora a Vertiga… Což u slovensko-české produkce vypadá minimálně jako zajímavá ambice.

Jenže dobře víme, jak všechny tyhle ambice končívají. Autorský snímek Petera Krištúfka (krom režie a scénáře je podepsaný i pod hudební stopou) je tak zahleděný do své potencionální zajímavosti, že úplně zapomene na alfu a omegu psychologických thrillerů. Totiž: že by měly obsahovat alespoň elementární nádech psychologie. Hlavní postava Oliver se spíše než jako nebezpečný asociál chová jako schizofrenik, který se mění podle potřeby režiséra: tu se vybuchne jako psychopat, tu zjihle hledí jako milující trouba, tam zase truchlí jako každý z nás, když na něj padne deka. Prostě jak si zrovna nálada snímku žádá.

Oliver je takový malý herecko-scénáristický free style, v němž si Ivan Trojan vyzkoušel dost odstínů, ale ke konci je více než zřetelné, že on ani nikdo jiný na place nemá ponětí, co se postavě vlastně v hlavě děje. Příběhu chybí vedle přesvědčivé psychologie i logika (už jen to, že si hrdina na šmírování partaje přes ulici pořídí  dalekohled, kterým musí vidět i na záchodky mezinárodní vesmírné stanice, přinejmenším zarazí), takže se hroutí i jako thriller o chlapovi, co terorizuje sousedy. V závěru jsem tak měl z filmu dva dominantní pocity: že je bolestně trapný a že mi je Ivana Trojana líto, jak srdnatě (a zbytečně) v tom bordelu krauluje.

Bez debat nejhorší hovězinou jsou ovšem dialogy, které působí jako vleklé pásmo odmlk a nesmyslných replik. Film mohl mít půl hodiny (kdyby herci mluvili rychleji) nebo také tři hodiny (kdyby se ještě víc soustředili na významné pauzy), ale na celkovém vyznění – či spíš nevyznění – by se nic nezměnilo. Aby měl Viditelný svět alespoň nějaký flow, běží často v podkresu televize – smutným paradoxem je, že si divák pak víc všímá Pána prstenů či Simpsonů než filmu, který sleduje. Ten si nemá čím udržet pozornost a tak ho i druhý plán v pohodě přehluší… Do očí bijící amatérismus, obzvlášť uvážíme-li, jak funkčně stejný „trik“ používá Michael Haneke či jeho nadaný žák Markus Schleinzer.

Krištúfek hodlal světu sdělit cosi zásadního o současné patologické posedlosti koukáním do oken a životů druhých, ale sdělil nám, abych parafrázoval klasika nekončící intelektuální odmlky: „To není jednoduchý proces, to šmírování. To je proces, v kterým se ne každý dost dobře vyzná“. Není to i na skromné tuzemské poměry trochu málo?