Vetřelec byl skoro-geniální: Ve své době (1979!) se v režii Ridleyho Scotta proměnil v tajuplné monstrum, jehož síla tkví především v tom, jak málo o něm víte a jak málo ho vidíte. Netušené zlo proměnil James Cameron ve zlo tušené a viděné – a namísto dlouhých pasáží v tmavých chodbách (ani o ty samozřejmě nepřijdete – co by to bylo za Vetřelce!) vysmahl akční řežbu, v níž vypadá všechno přesně tak cool, jak to zní. Scenáristická proměna z psychologičtěji laděné vize do přímočařejší akční není vůbec na škodu, Cameron jen drží diváka v napětí jiným způsobem, stále však precizně fungujícím.

Vetřelci jsou dokonalým prototypem akčních „osmdesátek“ a jejich lehkosti a bezstarostnosti, s níž se žánrový film točil. K tomu navíc brilantní ukázka žánrového crossoveru, který kromě bezhlavé řežby funguje i jako skvělý horor (kdo z vás se nebál jít v sedmi letech na záchod? ;). Adrenalinem napěchovaná pecka, která dveře do mytologického vesmíru kolem zubatých zvířátek neotevřela, ale rovnou rozkopla. Film, který povýšil obyčejné pípání radaru na smrtonosnou srdeční hrozbu a zesílil povědomí o tom, že existují nějací androidi a že to umí zatraceně dobře s nožem (ehm ;). Film, kde jedna ženská nakopává zadky mnohem líp, než celá armáda cvičených vojáků.

Kdo jednou viděl otevírající se dveře výtahu a z nich vycházející Ripleyovou ověšenou granátometem a plamenometem (jedna z posledních scén, dokonale uvozující finále), asi nikdy nezapochyboval, s kým bude ve filmové síni slávy už navždy počítat. Ve vesmíru vás totiž nikdo křičet neuslyší. Tahle holka to ví a pere se s tím zodpovědně.