Populární francouzský herec Louis Garrel už několikrát koketoval s režií a jeho druhý celovečerák se dostává i do našich kin. Honosí se totiž hned několika proprietami, které mohou zaujmout – neokoukaným hereckým týmem, typicky francouzským vztahovým námětem a navíc i legendárním scenáristickým jménem, jenž našince musí zaujmout. Jean-Claude Carrière totiž opakovaně spolupracoval s Milošem Formanem a patří mezi nejplodnější mistry pera ze země nechutných šneků a chutného vína.

V centru dění je mladý muž Abel, kterého dost nevybíravě odkopne krásná Marianne. O necelou dekádu později se opět setkávají a vedle snahy rozdmýchat jejich notně bizarní vztah se setkáváme ještě s Marianniným podivínským synem a mladou, nevyspělou a trošku narušenou dívkou; a žonglování se vztahy a emocemi se může rozjet naplno.

Režisér Garrel si střihnul i hlavní roli a výrazně neemoční postava Abela mu příjemně sedí. Ještě zajímavější figury jsou však ty ženské, jelikož Marianne ztvárnila modelka a herečka Laetitia Casta, mladou dračici si pak užívá Lily-Rose Depp, která snad konečně začíná svou (tatínkovi Johnnymu značně podobnou) tvář prodávat i jinde než v obskurních experimentech Kevina Smithe.

V anotacích se o tomhle filmu občas objevuje spojení romantická komedie, což je však značně mimo ( a to i na francouzské poměry). Komediálnost spočívá v absurditě některých dialogů, v nichž se prostřednictvím deadpan přednesu někomu většinou totálně zničí život. Cyničnost a zlomyslnost tvůrců se projevuje i v charakterovém výkresu postav, které sebou navzájem bez jakýchkoli skrupulí manipulují. To se týká především ženské dvojice, jelikož Garrelův Abel je tak naivní a emočně odpojený, že sebou pouze nechává smýkat dle libosti dam. Ty jsou navíc věčně nespokojené, a to i poté, co dosáhnou svého; někdo v tom může vidět trefný obraz vztahové reality, já se spíše přikláním k bezuzdnému cynismu tvůrců.

Výsledkem je tak jakási vztahová povídka, připomínající literární žánr střídáním vypravěčů i velmi uměřenou délkou. V poměrně komorním příběhu tak zajímavě kontrastuje určitý chlad a odstup, s nímž je příběh natočen a jak ho i postavy prožívají, s osudovostí, jež by v rukou jiných tvůrců sklouzla to nekonečného patosu. Přestože jsou tyto komponenty příjemné na sledování a divák může docenit i schopnost Garrelovy nenápadné režie a Carrièrova nekompromisního charakteropisu, v součtu nic moc vzrušujícího či podnětného nepřinášejí.