Pro ty, které výběr dnešního zářezu v rubrice V.I.M. nepřekvapil, snad jen malé opáčko, jak to vlastně děláme. Alespoň pokud si dobře vzpomínám, protože už jsem do téhle rubriky nepsal dlouho, ale Cival nařídil, že je potřeba zásoby doplňovat, což svědomítě plním podle původního zadání. Tj. film musí být všeobecně známý (existence nebo úvaha případného remaku je samozřejmě plus), musí být v červeném na ČSFD (sakra...), minimálně jeden člen redakce ho musí tamtéž pozitivně hodnotit (díky, Kocoure) a musí existovat předpoklad, že mladá generace už si ho nepamatuje a přesto by jí měl co říct. Tím posledním argumentem si pravděpodobně není dneska jist už ani John Carpenter, nicméně naštěstí jsem tu já a třicetileté výročí snímku, který v kinech propadl, ale následně zkultovněl. Je to tak trochu jako Hudson Hawk s Brucem Willisem, jenom asi tisíckrát lepší.

Hlavním důvodem zkultovnění téhle pecky jsou vynalézavé praktické triky, které možná zestárly, ale čelist z nich padá i po letech. A kromě těch organicky slizkých efektů je tu taky skvělé obsazení v čele s nepřetržitě hláškujícím Kurtem Russellem, kterého neuvěřitelně bavilo si dělat legraci z čínských mistrů bojových umění v divných slamáčcích a geriatrického démona Lo Pana, který hledá pannu s tou správnou zorničkovou mutací. Black magic, motherfu*ker (snad je ta hvězdička na správném místě). Výsledkem je neuvěřitelně přiblblý, ale zároveň zábavný a na dnešní dobu úchvatně našlapaný snímek se spoustou hodně ochotných kaskadérů, skvělého komediálního timingu a především těžce rasistických narážek, které by už dneska neprošly. Kulometné dialogy tvůrci přirovnávají k filmům Howarda Hawkse (čti: těm černobílým komediím s Carym Grantem, které vám IMDb pořád doporučuje, ale vy na ně nemáte odvahu). Pokud tedy ke klasikám stříbrného plátna nutně potřebujete barvu, výbuchy, samuraje a Samanthu ze Sexu ve městě, když byla ještě kus, pak tady není o čem.

Takhle už se netočí, říkali si v osmdesátých letech pamětníci při nakoukávání Občana Kanea. A my si to teď říkáme, když koukáme na filmy z osmdesátek. Tedy ne, že bych to nějak srovnával... alespoň za střízliva. Pusťte si řidiče tiráku Jacka Burtona do obýváku a uvidíte sami, jak rychle se naladíte na jeho frekvenci.