Když se řekne Tim Burton, každý si ihned vybaví jeho klasické rysy – temnou atmosféru, osobitou estetiku často vycházející např. z gotických hororů, švihlé charaktery a vyvrhely na okraji společnosti, černý humor… no, znáte jeho tradiční propriety jistě sami. Někomu během jeho plodné filmografie rychle přirostly tyto prvky k srdci (moje maličkost), jiným zase nic neříkaly. Velká ryba ovšem tuto škatulku před 20 lety částečně rozbořila. Jedná se totiž o snímek, jenž je v jeho filmografii vlastně tak trochu výjimečný. Film, který by se dal označit za režisérův nejosobnější počin, ale taky zároveň titul, jenž dokázal svým stylem dojmout i mnoho diváků, jež většinou k Burtonovi marně hledají cestu. A postupem let, kdy už slavný režisér na celovečerní scéně ztrácí na lesku, je tento triumf ještě viditelnější.

Důvodem, proč dokázal snímek tak okouzlit i „neburtonovské“ diváky, pak není pestrý fantaskní svět, ale právě velmi osobní linka mezi upovídaným umírajícím otcem a jeho synem, jenž tátovy věčné báchorky už nemůže vystát. Právě tato linie byla přitom velmi intimní záležitostí nejen pro Tima Burtona, ale také pro ostatní autory projektu. Z komplikovaného vztahu s otcem se zde vypsal autor předlohy Daniel Wallace i scenárista John August a nakonec se dostal ke slovu i samotný Burton, jenž se v té době vyrovnával právě se ztrátou otce a samotné natáčení pro něj bylo jakousi formou terapie. A na výsledku je to zatraceně znát. 

Velká ryba je i přes všechny jeho klasické propriety jednou velkou osobní zpovědí a vzdaní pocty otci, která je přitom napsána a zrežírována s naprostou lehkostí a uvěřitelností, díky níž se v této zásadní rovině najde v podstatě každý. I to je důvod proč samotný závěr dokáže i po letech maximálně dojmout. Je to totiž naprostá emotivní šleha, díky níž dokáže člověk spotřebovat velký počet kapesníčků a zároveň ho umí zasáhnout na velmi citlivém místě.

Navíc se jedná o jeden z jeho nejvíc diváckých filmů, v němž režisér v mnohém vyšel ze své komfortní zóny a zariskoval, zároveň byl ovšem v základu věrný své pověstné stylistice. Velká ryba je tak podstatně barevnější, kouzelnější, emotivnější a více melancholická, než je u dvorního režiséra Johnnyho Deppa zvykem. Zároveň si ovšem zachoval svou jasnou poetiku, jeho roztodivné postavičky pozná člověk na první pohled, stejně jako hravost a rukopis vyprávění. Ano, Burton tentokrát není tolik divácky odměřený, nezahrnuje publikum svou temnotou a dokonce si hraje díky různorodým příběhům i s několika žánry, pořád však v jádru zůstává pořád svůj.

Právě díky těmto krokům zůstane Velká ryba asi už navždy jednou z nejvýraznějších burtonovek, u níž to srovnání s Forrestem Gumpem rozhodně není náhodou. Snímku sice do velikosti Zemeckisova majstrštyku ještě cosi schází, i Tim Burton však dokáže svými minipříběhy opakovaně okouzlovat, dojímat a zároveň naplňovat publikum pozitivní energií. Kéž by se do této své téměř nejhravější formy ještě aspoň jednou vrátil.