Michal Suchánek napsal a natočil svou celovečerní prvotinu, která vychází z jeho vlastní divadelní hry. Má stejný název, zápletku, styl humoru a pravděpodobně se dočká i stejně negativního hodnocení od většiny kritické i divácké obce. Osm let stará divadelní hra vycházela z jednoduchého, leč vděčného námětu o skupince spolužáků ze střední školy, kteří se potkají po 25 letech.

Úspěchů ke sdílení moc nemají, takže se hlavně opíjejí a utápějí životní zklamání v hrubostech. Po informaci o úmrtí jednoho z nepřítomných spolužáků se rozhodnou společně vydat na jeho pohřeb. A to je všechno. Zápletka v divadelním prostředí především umožňovala osazenstvu oblíbeného pořadu Partička společně s několika dalšími herci předvést řádku osvědčených (a vulgárních) vtipů, a to na zdrcující ploše dvou a půl hodin. Zde je patrný snad jediný posun filmové verze – ta má totiž o dobrou hodinu méně.

Zatímco divadlo režíroval Ondřej Sokol a v rolích se dostalo i na Richarda Genzera, Igora Chmelu a samozřejmě i Michala Suchánka, ve filmové verzi se nikdo z nich nevyskytuje. Je to možná škoda, neboť partičkový humor je stále patrný, pouze nyní vychází z úst Jiřího Langmajera, Tatiany Dykové či Karla Rodena. Znalce divadla však potěší znovuobsazení Marka Taclíka a Nely Boudové. Herecký ansámbl skutečně není špatný, obzvlášť Roden si úlohu podivínského sektáře zjevně užívá, avšak bohužel Suchánkovy repliky (na jejichž přesném dodržování podle vlastních slov trval) nedovedou z vulgarit a buranství vykřesat dostatek humoru.

Odpor ke korektnímu humoru je zjevný, o homofobní frky, narážky na znásilnění či dokonce regulérní hajlování není nouze – bohužel zde však chybí výpověď, ospravedlnění tupých a prázdných vtipů prostřednictvím libovolného sdělení; nebo aspoň staré dobré vtipnosti. Nekorektnost nerovná se vtipnost, to bylo patrné už před osmi lety na divadle. O to více fascinuje, že se filmová adaptace nedovedla poučit.

Filmových prvků je přitom poskrovnu. I druhá polovina, ve které se postavy přesunou z jednoho domu do jednoho autobusu, vypadá vlastně stejně – necelá desítka postav se shlukuje do náhodných dvojiček či trojiček a povídají si nevtipným způsobem o ničem. Ba co víc, leckteré interakce připomínají konverzační hry známé z Partičky, v nichž se několik podivínů vidí poprvé a vzájemně se poznávají; to se tu ovšem děje i u postav, které spolu měly před čtvrtstoletím chodit do školy! Je to tak absurdní až dadaistické, že člověku nezbývá než váhat, jestli se nejedná o skrytou provokaci, záměrné odpírání smyslu, vtipnosti i čehokoli jiného. Inu, možná i ano – ale byla by to tedy provokace zcela nepochopitelná, nikam a k ničemu nevedoucí, jen gesto pro gesto.

Na tiskové konferenci po filmu řekla Dyková, že „na film se nesmí jít s hlavou“. Suchánek zase vypadal, že mu na filmu až tak moc nezáleží a je prostě rád, že může svoje dílo vidět v kině. Osobně mu to přeju. Ale sobě bych zase přál, abych u sledování tolik netrpěl. Někdo holt dostane, co chce, a někdo...