Vidím to jako dneska. Má nepřemožitelná puberta nacházela se ve stádiu největšího rozpuku, nosil jsem divné džíny a hltal sobotní filmy „po desáté“ (neplést s pornem ;), protože to byl jediný čas v týdnu, kdy běželo něco pořádného. Pamatujete taky? ;) Čas od času se objevil film tak působivý, že se s ním člověku žilo ten další týden mnohem lépe… Vedle klasických provařených filmových pochutin jako Vetřelci či Komando přišel občas na návštěvu John Carpenter a rozhodl se rozčísnout vody poklidného večera způsobem svým vlastním. Co znamenal Carpenterův „způsob jeho vlastní“, jsem zprvu vůbec netušil, protože Michael Myers ke mně do příbytku dorazil až o rok později, IMDb asi ještě neexistovala a i kdyby, internet si mohl dovolit tak horní jeden ;). 

Nicméně… hodně živě si pamatuji tu noc, kdy jsem viděl poprvé Věc - zakousnut do deky, schoulen kdesi v rohu, sám v celém bytě, v ruce křečovitě svírajíc ovladač a zoufale pošilhávajíc po vypínači od lustru, který byl najednou o kilometr dál než obvykle. Carpenter začal pracovat s neznámým zlem, které se dokáže vpíjet do lidí, zabíjet je a brát si jejich podobu. Holy sh*t! Co může být horšího pro skupinku lidí na konci světa, kteří nemají kam utéct (a ano, vysílačky čirou náhodou nefungují)? A co může být horšího pro mě?

Tísnivá atmosféra houstne každou vteřinou, panika se šíří jako mexická vlna, komorní prostory zdají se býti ještě tísnivější. A tím vším probíhá neodolatelné ztělesnění Carpenterovského hrdiny s obličejem Kurta Russella, trousí hlášky, lije whisku do počítače a zkouší krev svých kolegů pomocí rozžhaveného drátku. Morriconeho hudba má tu moc zajet divákovi těsně pod kůži a brousit ho tam studenými žiletkami, dokud se pořádně nepodrbe a neohlédne, jestli za záclonou není bubák. Dva jednoduché tóny v zoufale protahované kakofonii rámovaly mé mladické utrpení velmi pečlivě, kontrast v němž jsem hladový toužil uzřít konec a říct si, že jsem to dokázal, však vítězil.

Pokud jste viděli, víte že je to vítězství i na straně za televizní obrazovkou – zakončení, jaké si Carpenter dovolil lajsnout, je těžce riskantní sázkou, která však znamená jackpot. Dívák místo pocitu úlevy propadá do ještě větší deprese… a není mu pomoci. Jednou bych rád zjistil, jestli nebylo na konci naznačeno něco určitějšího, ale stále jsem si nekoupil rezervní pleny, abych se do tohohle fantastického Carpentera pustil znovu. Přestože jsem o hodně starší, záběry na svíjející se chapadla a neuvěřitelně napínavá úvodní expozice ve mně zakořenily jako jedny z nejsilnějších filmových zážitků všech dob. Pokud máte Věc stále před sebou, dobrou chuť. Přiznám se, že vám to panictví trochu závidím.