Vyjmenovat z hlavy všechny filmy Daniela Day-Lewise, kde se minimálně spekulovalo o Oscarech, je úkor takřka nadlidský. Ve jménu otce je prostě jen další z nich. Další ohromný projekt, kde se Day-Lewis realizuje coby originální figurka v originálním příběhu, který je vším, jen ne prověřeným klišé a sázkou na jistotu.

Psala se polovina sedmdesátých let a v Británii se dávala na odiv pečlivě organizovaná IRA. Trestala systém a trestala vládní činitele – na dálku bombovými útoky, vraždami a dalšími činy hodnými teroristických výlupků. Britská vláda vyvolala hon na čarodějnice, kde každý i jen zdánlivě podezřelý (stačilo slovo souseda) usedl na horké křeslo a byl donucen k přiznání. Flákač Gerry je zrovna oním „vyvoleným“ včetně celé své rodiny, která odteď bude pykat za to, že byl prostě jenom ve špatnou dobu na špatném místě.

Takovou filmovou látku plnou křivých obvinění jistě není problém vymyslet, jenže Jim Sheridan nezadaptoval literaturu fikce, ani žádný vykonstruovaný scénář. Ve jménu otce je podle všeho pravdivým příběhem, který se stal, a který opravdu doživotně poškodil a prakticky rozpustil jednu slušnou rodinu pouze na základě nesmyslného udání. Ano, ani tohle pořád automaticky neurčuje dobrý film – takže jinak:

Sheridan rozkládá svůj film do mnoha vrstev, kde se mísí politické motivy i čistě nerozvážná mladická rozhodnutí. Plynule přechází mezi žánry a všechny je spojuje hutnou energií a vervou, která je analogií k ráznému a rytmickému vojenskému kroku. Stylově podbarvuje scény utrpení i prostého krájení života mladého rebela, který se postupně zoceluje a formuje v silného a rozhodného muže. Neváhá pro tyto účely sáhnout k Bonovi, Hendrixovi, Rolling Stones, Marleymu a jiným symbolům, které určovaly rytmus doby. Ze suchého dramatu o řadě soudních procesů a letech ve vězení (která se po Oscarech sápe okatě) tak udělal látku nesmírně mladickou, přístupnou a srozumitelnou pro toho nejobyčejnějšího diváka, přitom hlubokou a fascinující pro hledače hlubších kontextů. A kromě toho natočil film nesmírně dynamický, který bez ustání překvapuje a baví.

Přerod Daniela Day-Lewise z bezstarostného v pomstychtivého je natolik dobrý, že Otce stačí zhlédnout jen kvůli němu (což nemění nic na tom, že i všichni ostatní herci jsou přesní a perfektní). I lidé bez vyznání a výraznějšího zájmu o společenské dění si pak můžou uvědomit, že tohle se v různém kontextu a různé době může stát prakticky každému. To, že je to realita, všemu dává velmi mrazivou a atraktivní příchuť, která nutí k zamyšlení diváka i navzdory jeho pevné vůli nikdy se do ničeho neplést. Jeden z velkých filmových milníků.