Tarantino a jeho fascinace filmovými sedmdesátými lety, to je téma na celou disertační práci. Honba za odkazy a citace oblíbených filmů je dnes skoro to jediné, co v něm zbylo a o čem si pořád zaníceně myslí, že je to neskutečně zajímavé - přesto nelze vždycky říct, že je to zákonitě špatné. Dnes už třeba dokonale chápu jeho fascinaci bílým Dodge Challengerem 1970. Burácejícím drakem z Vanishing Pointu, kterému věnoval poměrně dlouhý dialog v Autě zabijákovi a pak ještě mnohem delší adrenalinovou projížďku, která je patrně tím nejlepším, co jeho polovina vesmíru Grindhouse nabízí.

Jak už to tak bývá, na začátku stála sázka. Hraje se o hrst řidičských prášků familiérně zvaných speed a podstatou je obyčejný přesun z bodu A do bodu B… za neuvěřitelně šílený čas. Kowalski jako bývalý závodník a guru přes všechno, co pohání motor, jen nepatrně  a sebevědomě kývne – a v tu chvíli startuje největšího a dost možná i poslední dobrodružství jeho života. Tam, kde se rozezní symfonie motoru o osmi válcích, začíná něco mnohem víc než jen projížďka opuštěnou krajinou. Je to fascinující symbióza pro dva hráče, komunikujícími prostřednictvím osvobozující jízdy bez pravidel. Jeden se utrhl ze řetězu a druhý ho krotí. Přitom nikdy není úplně jasné, kdo je kdo.

Těch pár zastávek, které Kowalski uskuteční, připomínají až jakýsi biblický příběh o „dobrých lidech“, kteří poutníka napojí a ověsí radami. A z jeho přímočarého putování se během pár hodin stane cosi vyššího. Když se v rádiu rozkřikne, že Kowalskiho honí policie za porušení rychlosti a tucty jiných přestupků, stává se symbolem rebelie pro všechny normální lidi, kterým systém hází klacky pod nohy. Za neodolatelně „prorocky přesného“ přispění slepého moderátora jménem Super Soul (výborný Cleavon Little), který Kowalskiho záhadně přesně instruuje na desítky a desítky kilometrů daleko, dostává honička až mrazivě mystický přesah. Každý Kowalskiho čin je zadostiučiněním pro tisíce lidí a přesně mířeným kopancem do rozkroku všem mrzkým policajtům, kteří nepřejí době.

A když jsme u té doby, je třeba říct, že v jiné by Vanishing Point mohl asi jen těžko fungovat lépe. Nedokážu si představit, jak by se dneska jeden chlapík proháněl celý film v autě mělo to takový náboj jako v sedmdesátých letech. V té nezaměnitelné atmosféře volných mravů a nevázaného sexu. V tom typicky „ručním švihu“ plném kaskadérů a při stoprocentní absenci digitálních triků. Hlavně už by dneska nikdo nezvládl ten prazákladní a nejdůležitější úkon - naplnit hodinu a půl scénáře tím, jak někdo jede v autě a je to zatracená pohoda – chvílemi mnohem lepší a bezstarostnější než Bezstarostná jízda.