Válka policajtů? Toť poctivá kriminálka, jak ze staré školy. Moderně natočený oldschool. To není protimluv, ale jednoduché vyjádření, jak se formální stránka Machalovy novinky vzpírá dnešní vlně rádoby kriminálních popových břeček, v nichž charaktery působí jen jako okrasa pro klipové napínání a efektní pointy (teď mluvím třeba o Purpurových řekách – ano, nemám ten film rád :-).
Bývalý polda Olivier Marchal měl plné zuby fízlů stříbrného plátna, a tak natočil vlastní, civilní a realisticky zahuštěnou interpretaci celuloidových policajtů. Celkově výtečně fungující, navíc zajímavou hned v několika aspektech. Docela jednoduchá premisa, jejímž rozvíjením se ani tak nerelativizuje zlo a dobro (Auteuilovi budete fandit bez váhání), jako spíš rozpor mezi morálkou, osobní ctí a zákonnými mantinely, se svou povahou hodně přibližuje Mannově klasice Nelítostný souboj. Tedy hodně pobíhání po ulicích s kvéry, účelné akční sekvence a dva muži (tentokrát oficiálně blízcí, vnitřně naprosto odlišní – přesný opak „spřátelené dvojice“ De Niro – Pacino), kolem nichž víří Marchalova bezchybná a klasicky „rukodělná“ práce. Světlo, stín, hiphopové beaty, tichý klavír, jednoduchý motiv jako vykradený z traileru na Cinderrela Man, klišé, prošlapané stezky i nové impulsy pro žánr (třeba výstražné popálení výstřelem) mísí Marchal s netušeným citem – znepokojivě, ale jako stoicky klidný tvůrce, který přesně ví, kde tahat za nitky.
Válce policajtů bezpochyby schází něco navíc, prvek nebo celkové fluidum, které by skvělý žánrový kousek posunulo k desáté hvězdičce a genialitě, ale přesto by jeho návštěva měla být povinností. Herecké výkony Daniela Auteiula i Gérarda Depardieu prostě musíte vidět – sympatický chlapík s výmluvným pohledem vs. hajzl, kterého byste nechtěli zabít, ale pěkně (ve Scorseseho duchu) mu narvat hlavu do svěráku a pak zálibně vyřezávat centimetr po centimetru tkáně z jeho těla. Tahle svině musí trpět. Takže, dost civění do počítače a šupajděte do kina. Já ostatně musím jakbysmet, protože moudrý distributor „zapomněl“ na novinářskou projekci dovalit poslední kotouč (na přes držku, co říkáte :-). Stejně jako vy tedy, nevím jak Marchalův kus dopadl. Ale tím, že stojí za to ho vidět, si už (po sto minutách filmu) můžu být naprosto jistý...