Filmografie Roberta Redforda není dvakrát rozsáhlá. Za dvacet sedm let jen sedm filmů. Už při letmém zkouknutí jím natočených titulů je zřejmé, že jejich režisér ani filmy samy rozhodně nemohou aspirovat na zápis do Guinessovy knihy rekordů. Redford není nejrychlejší, nejpomalejší, nejbohatší, nejoceňovanější ani nejnenáviděnější režisér na světě. A to by seznam dlouhých slov s nej- by mohl ještě pokračovat. Bývalý Sundance Kid k nám vždy jednou za uherský rok přichází s poměrně jednoduchými a obyčejnými příběhy, kde lidé prožívají docela normální - někdo by řekl fádní až nudné - životy, které nijak zásadně negradují. A pokud v nich přeci jen zazní nějaké pravdy, nejsou ze skupiny velkých životních poznání, kdy herec na kameru procítěně odříkává scénářem nakázané moudro. Člověk se tomu až diví. Redford by se klidně mohl rozmáchnout a pálit to do nás ze všech stran. Jenže on ne. Jakoby od roku 1980, kdy úspěšně debutoval filmem Obyčejní lidé, jeho krevním řečištěm kolovala touha po harmonii, byť si i klopýtavé, každodenních pravdách a civilně projevovaných citech.

Válka o fazolové pole je v rámci jeho filmografie tím nejopomíjenějším filmem. Není se ani co divit. Nikde v něm není ani kousek Brada Pitta, a velkých myšlenek a la Otázky a odpovědi byste se v něm taky nedohledali. Prostě malý příběh o obyčejných lidech kdesi v Zapadákově, kterým není jedno, co se kolem nich děje a v čem budou žít. Redford je nahlíží zvláštní, skoro pohádkovou optikou, která sice leckdy ulamuje hroty, ale na druhé straně se nebojí jasně ukázat, co je malé, banální, každodenní, ale o to ničivější zlo. Je možné, že mu budete vyčítat dvojbarevný svět bez odstínů šedi, ale vsadím se, v okamžiku kdy se stanete objekty bezpráví a budete hledat veřejné zastání, budete zároveň hledat zářivě bílou. Redford bezesporu tuší, že stojí jednou nohou v sentimentu a špičkou druhé se dotýká kýče, ale z jakéhosi podivného důvodu se mu daří vyřadit naše centra bdělosti a racionálního uvažování, a podléháme. U Společnosti mrtvých básníků valná většina lidí jihne, aniž přesně dokáže definovat proč tomu tak je. Je vám těch kluků líto, že ztratili bezva učitele? Proč? Možná ani nevíte. Ale co, však si něco můžete nechat pro sebe, páčit to z vás nebudu. Osobně se u Války o fazolové pole cítím dost podobně jako u Společnosti mrtvých básníků, byť jsem si vědom několika úskalí (například že ve španělštině by to bylo ještě o třídu lepší). Když se vám Válka o fazolové pole zalíbí, tak sláva. Pokud ne, už za dva dny si můžete spravit chuť nějakým jiným VIM.