Když nám jakožto rozjíveným studentům před mnoha lety přednášející na předmětu kulturní antropologie doporučil ke zhlédnutí film Valerie a týden divů, v duchu jsem ho vyfakoval s tím, že na nějaký starý kraviny se koukat nebudu. Jenže zápočty z nebes nepadají, takže se mi nakonec snímku zželelo. Stáhl jsem žaluzie v pokojíčku, pochybnou .avi verzi a v očekávání lehce chlípného hororu jsem se na 73 minut ponořil do světa podle Valerie. A se závěrečnými titulky jsem jen mátožně hleděl na televizi s pocitem "Co jsem to proboha viděl za kravinu?", jen aby ve mně dojem z tohoto filmu rostl, a stejně tak narůstal počet mnou nabombených hvězd u jeho hodnocení. Teď jej po letech nakonec vnímám jako jeden z nejvýznamnějších titulů československé nové vlny, jenž je svou magií čím dál uhrančivější.

Valerie byla natočena podle stejnojmenné novely, kterou sepsal Vítězslav Nezval ve třicátých letech minulého století. Ta v sobě obsahuje surrealistické prvky neogotického hororu. Při vetkávání této poetiky do filmu však režisér a scenárista Jaromil Jireš (jenž má mj. na kontě fantastickou adaptaci Kunderova Žertu) zjistil, že jde o poměrně náročný oříšek, proto se od některých Nezvalových prvků odklonil, aby vzniklo ucelené dílo. Jireš měl navíc k ruce jednu z nejvýznačnějších československých umělkyň Ester Krumbachovou (Všichni dobří rodáci, Sedmikrásky), jež obstarala charakteristickou mizanscénu, kouzelné kostýmy a hlavně scénář. S tímto tvůrčím týmem tak nemohlo vzniknout nic jiného než do čista vybroušený klenot.

O čem to vlastně je? Sám nevím. Příběh totiž v tomto ryze osobitém filmu nehraje tak velkou roli. Pro představu však uveďme, že sledujeme třináctiletou Valerii s uhrančivou tváří Jaroslavy Schallerové, která tím stvořila jednu z nejpoutavěji zahraných dětských postav vůbec. Mladá dívka na prahu dospělosti žije s asketickou babičkou, která jí upírá volnost. Co si tak počít ve chvíli, kdy do pitoreskního městečka přijíždí světští, mezi nimiž se nachází i nový objekt Valeriiny touhy se jménem Orlík? 

Zápletku lze dále popisovat jen těžko. Do příběhu totiž náhle vstupují fantaskní a různorodé prvky jako jsou upíři, tchoři, živí mrtví, upalování, pedofilní kněží, incestní vztahy nebo erotická homosexuální vzplanutí k jiným ženám. Takto na papíře se to zdá přemrštěné, Valerie však po celou dobu filmu zůstává kompaktním dílem, které dobře ví, co chce říci. V centru dění totiž stále stojí mladá dívka, jejíž první menstruace odstartuje sled magických příhod, které se kolem ní začnou odehrávat. A všechna tato nepravděpodobná a magická setkání vedou tuto čistou pannu směrem k dospělosti, která nevyhnutelně musí přijít. V jádru tak jde vlastně o coming of age drama, které však skrze pevně uchopenou režii promlouvá hlavně kouzelným jazykem na pomezí snu a reality.

Postavy mění tváře a do děje vplouvají zdánlivě nahodile. Umírají a ožívají, ale vždy za jasně daným účelem. Poetický jazyk filmu vždy drží v popředí Valerii a její konfrontaci se svým okolím, jež jí hází pod nohy nástrahy dospělosti. Mladá dívka se jako orosená květina postupně napíná ke svobodě a vymezuje se. Ať už jde o rigidní babičku nebo církevní představitele, kteří na sebe berou hororovou masku či jsou nositeli těch nejnižíšch lidských pudů. Valerie proti nim zdárně bojuje a dál roste směrem k vyspělé ženskosti, čímž dává vzpomenout na díla jako Alenka v řísi divů nebo Čarodějův učeň. 

I díky tomu film dalece překročil naše hranice a jako jediného československého zástupce jej najdeme v knize 101 hororů, které musíte vidět od Stevena Schneidera. S Valerií bývá hororový žánr spojován až překvapivě často, přestože o klasický příspěvek do této škatulky rozhodně nejde. V příběhu sice vystupují hrůzostrašné figury a děsuplné prvky, cpát ale Jirešovo dílo do jednoho šuplíku, jenž by jej měl charakterizovat, je příliš redukující. Ve stejné míře totiž titul promlouvá jako poetické drama, fantazijní pohádka, psychologická freska s mnoha freudiánskými interpretacemi nebo erotický thriller. Ve všech těchto sférách je silný, svébytný a vyspělý.

Díky zkoumání průbojných témat jako objevování vlastní sexuality na prahu dospělosti, jenž je navíc zabaleno do neotřele magické formy, jde o nadčasové dílo, které na svou dobu působí nesmírně odvážně. Nemá pak smysl příliš přemýšlet nad příběhem či smysluplností, tohle je titul, jenž funguje zejména pocitově. Nezvažujme logiku, nechme na sebe tento skvost působit. Ponořme se do jeho uhrančivého vizuálu. A zaposlouchejme se.

Valerie by totiž nebyla úplná bez českého gEnnia Luboše Fišera. Původně měl hudbu skládat Jan Klusák, dnes devadesátiletý filmový matador, jehož melodie pravděpodobně poznáte v Cimrmanovi v říši hudby. Ten si však v tomto snímku již zahrál nelíbivou postavu pedofilního misionáře a byl svou rolí natolik vyčerpán, že komponování odmítl. Luboš Fišer zaň tak zaskočil. Jeho podpis najdeme pod hudbou k titulům jako Smrt krásných srnců, Arabela, Adéla ještě nevečeřela nebo Tajemství hradu v Karpatech. Těžce subjektivně však říkám, že právě ve Valerii nalezl svůj absolutní vrchol. Každá nota je kouzelná, všechny scény jsou díky jeho tónům osvěženy zvláštním nádechem, který budí snový dojem. Valerie tak plynule přechází z hororu přes pohádku do sexuálních fantazií, vždy je to kompaktní, účelné, a hlavně nádherné. 

Zejména finální scéna, v níž je příběh dívky krásně uzavřen, v tomto ohledu vyčnívá. Pokud jste o snímek zatím nezavadili a cítili byste alespoň lehoulinké nutkání jej třeba někdy zhlédnout, pusťte si pro představu jen onu finální skladbu linoucí se nad jezerem, kde se Valerie setkává s těmi, kteří jí pomáhají dosáhnout dospělosti. Pochopíte, proč byli umělci jako Jaromil Jireš, Ester Krumbachová, Luboš Fišer a Jaroslava Schallerová geniální. A proč byl touto scénou uhranut i Tim Burton a nechal se jí inspirovat pro svůj rovněž krásný film Velká ryba, kde závěrečná jezerní scéna je poctou právě naší Valerii a jejímu týdnu divů.

Závěrem jen doplňme, že třináctiletá představitelka protagonistky se během filmu zamilovala do o několik let staršího kolegy, po pár letech se znovu setkali, vzali se a strávili spolu celý život. Jestli tohle nepotvrzuje kouzelnost filmu, pak už nic.