Zapomeňte na Barbara Conana. Hollywoodská sláva drsných fantasy se zřejmě už nevrátí. Jedinou nadějí zůstává Pathfinder a i ten bude umlácen mluvícími bobry, divnou pavoučicí s hlasem Julie Roberts a duhovými příšerkami z Terabithie. Kdo chce žiletkově ostré maníky se superhrdinskými schopnostmi a nelogicky velkými zbraněmi, ten musí na Východ. Musa nabízí nejen bezkonkurenční audiovizuální hostinu, ale mezi tím rejem useknutým hlav lze uchopit i velmi zajímavý příběh, v jehož středu stojí megamacho Yeo-Sol se svou dlouhou kšticí a vražedným kopím, který jako by vypadl z nějaké počítačové hry nebo comicsu. Skutečně toho moc nenamluví, ale jeho činy ho povyšují nad ostatní postavy. Není divu, že vůdce proradných Mongolů (Yu RongGuang konečně dokazuje, že akční škatulka hongkongských filmů pro něj byla až příliš těsná) mu závidí jeho schopnost likvidovat nepřátele po tuctech a nejradši by ho měl ve vlastním týmu. Dostáváme se tak do fáze těžké ironie, kdy se nepřítel k hrdinovi chová lépe než členové jeho vlastní skupiny.

Nečekejte tedy jen namachrovaný gore-fest. Mnohem víc a důležitěji se tu bojuje pouhými pohledy očí, ale když to přestane stačit, zapne se přídavné spalování adrenalinu, které snímek definitivně posílá do Síně slávy. Komu se zdál Tygr a Drak nebo Hero příliš učesaný a tajně toužil po usekaných končetinách a spoustě krve, ten se právě dočkal a dostane i několik nečekaných přídavků navrch. Režisér si nebral servítky a nezastavil se před usekanými hlavami, proklátými hruděmi a beznohými torzy, navíc také respektoval množství krve v lidském těle, takže do písku se při akčních scénách vsaje hodně moc červené tekutiny. Tou se ale kvalita filmů neměří, takže to berte jen jako malou třešničku na velmi chutném dortu, v němž se mísí oblíbené příchutě všech fanoušků. Může být jenom rádi, že mnozí z nás otevřeli dveře jihokorejské kinematografii právě skrze Musu. Byl to zážitek, který se z hlavy jen tak nevypaří.