Když se řekne Marlon Brando, většina lidí si automaticky vybaví Kmotra, nebo třeba Apokalypsu. Pokud patříte mezi ně, určitě vám to nebudu zazlívat, jsou to ikonické role, pro Branda dost možná nejslavnější, ale ono občas není od věci jít trochu dál do minulosti a podívat se, na jakých základech vlastně renomé tohohle hereckého velikána stojí a proč bývá označovaný za jednoho z největších herců všech dob. Po V přístavu v tom budete mít jasno. 

Režisér Elia Kazan je stejný klasik jako Brando a já se tu teď nechci pouštět do hodnocení jeho morálky a charakteru, od toho jsou jiné články. Ale chápu, proč v roce 1999, když si šel pro čestného Oscara, část sálu odmítla tleskat. Jako filmař byl ovšem brilantní a i po více než sedmdesáti letech o tom není pochyb. Jeho V přístavu je do jisté míry gangsterka, příběh dělníka Terryho Malloye, jenž zahodil svou boxerskou kariéru a v ringu naschvál prohrál a teď tahá bedny z lodí a dělá službičky pro přístavního kápa Johnnyho Friendlyho. A občas při nich dojde na mrtvoly. Jenže Johnny zjišťuje, že na tohle prostředí možná už nemá žaludek. 

Snaha uniknout z něj někam pryč však není hlavním motivem tohohle osmi Oscary oceněného dramatu. Tím je samotná morálka Terryho, prostého drsňáka, ale v podstatě správného chlapa, jenž dostane šanci vidět věci, svůj život i lidi, kteří ho každý den obklopují, v trochu jiném světle. Může za to především Edie, sestra muže, jehož smrti musel přihlížet. Eva Marie Saint (znát ji můžete třeba z Na sever severozápadní linkou) tu funguje jako dokonalý protipól chlapského drsného prostředí přístavních dělníků a mafiánů. Křehká kráska absolutně nezapadá do Terryho světa a on si díky ní a postupně se tvořící vzájemné náklonnosti začíná uvědomovat, že jeho život mohl vypadat jinak. A že on sám mohl být lepší a že tu možnost ještě neztratil, i když kvůli ní bude muset riskovat všechno, co zná a co má. 

Kazan s Brandem natočili citlivé melodrama, ve kterém se střetává hrubý svět násilí, vydírání a zločinu s prostředím, kde morálka pořád ještě něco znamená, ale bojovat za ni a za ty správné věci může být mnohem těžší než tahat z nákladních lodí bedny a občas někomu rozbít hubu. Terryho postupná proměna v lepšího člověka, kdy musí sám sobě přiznat, že nedělal vždycky dobré věci a že si je často omlouval tím, že „život je prostě takový“, dovede dojmout a emocionálně zasáhnout přímo na střed, ovšem bez zbytečného patosu. Moment, kdy v taxíku sedí s bratrem Charleym a má poslední možnost rozhodnout se, jakým člověkem v životě vlastně bude, je ukázkou absolutního hereckého mistrovství. 

Brandův výkon bývá považovaný za jeden z nejlepších a nejsilnějších vůbec, odkazují se k němu Hopkins, Nicholson nebo Pacino. A ti o herectví něco vědí.