Švédský herec Bill Skarsgard je v posledních letech na roztrhání, přičemž jeho herecký repertoár zahrnuje vše od milostných dramat (Všechny mé dopisy spal) přes plnotučné akční nářezy (Sám proti světu) až po gotické horory (Nosferatu). Ne vždy nám sice udělá radost a jeho loňská Vrána patří mezi filmy, na které bychom nejraději zapomněli, ale navzdory tomu patří mezi mladé herce, na jejichž nové projekty je radost se těšit. A když se objevily první zprávy o tom, že by měl hrát po bohu legendárního Anthonyho Hopkinse v remaku zajímavého argentinského thrilleru 4x4, navíc v produkci Petra Jákla a Sama Raimiho, dalo se tušit, že dostaneme něco velmi specifického. A to se i stalo. A nemyslím to jako sarkasmus.

Pokud jste viděli původní snímek z roku 2019, popř. některý z jeho několika předělávek nejrůznějšího původu, tušíte správně, že děj se bude točit kolem nepolepšitelného recidivisty, jehož potká nejhorší noční můra v podobě uvěznění v luxusním SUV. Co se zpočátku jevilo jako snadný úlovek v rámci drobné pouliční kriminality, se rázem promění ve smrtelnou past. Majitel SUV totiž nenechal svůj luxusní vůz zaparkovaný v problematické čtvrti kriminalitou pohlceného amerického velkoměsta jen tak. Jeho cílem bylo polapit některého z nekonečné řady anonymních kriminálníků a zchladit si na něm žáhu. Protože když v obyčejném člověku začne růst pocit nespravedlnosti, může se jeho frustrace změnit v něco jiného. Divokého. A smrtelně nebezpečného.

V pasti: FOTOGALERIE

Možná si říkáte, že z takto nastaveného minimalistického syžetu by bylo výborné sociální drama pojednávající o obsahu pojmů spravedlnost, morálka, sociální nerovnost a podobně. A máte pravdu. Režisérem argentinské předlohy byl totiž Mariano Cohn, jehož specialitou je rozkrývání společenských vazeb na pozadí zdánlivě konzervativního příběhu (Vážený občan, Film roku). Jenže v americkém remakeu postavili producenti v čele s Petrem Jáklem a Samem Raimim za kameru hororového rutinéra Davida Yaroveskyho (Syn temnoty, Strašidelné příběhy na dobrou noc). A tím se žánr posunul směrem k čistokrevnému thrilleru. Neříkám, že to je špatně, protože samotná zápletka si o takový přístup vyloženě říká, nicméně snímek tím přijde o původní náboj, který zejména ve druhé polovině šlapal na kuří oka sociálním problémům argentinské společnosti.

Yaroveskymu přitom nejde upřít snaha vytěžit z malého životního prostoru hlavního hrdiny maximum. Pomocí kamerových kousků Michaela Dallatorrea, s nímž pracoval už na zmíněném Synovi temnoty, a rychlého budování jednoduchého příběhu dokázal ze zlodějíčka Eddieho (Bill Skarsgard) udělat ideální oběť smrtelné pasti nastražené zahořklým postarším doktorem v terminálním stádiu rakoviny (Anthony Hopkins). Dal si přitom záležet, aby Eddie nebyl nijak zvlášť sympatický, aniž by ovšem současně postrádal dostatečně silnou sebereflexi pro očekávanou katarzi. Stejně tak pomstychtivý doktor není zpočátku ani sympatický, ani odsouzeníhodný, byť jeho touha po odplatě za celou řadu skutečných i pomyslných křivd je na první dobrou naprosto pochopitelná. Je to právě tato nejednoznačnost obou charakterů, resp. diverzita jejich osobností, která představuje základní kámen příběhu i atmosféry filmu

Celé úvodní dějství tak funguje bez sebemenší vady a krásně vyplňuje mantinely žánru. Skarsgard je již tradičně vynikající a zlodějíček Eddie je v jeho podání přesně takové individuum, jaké byste od pouličního kapsáře očekávali. Vazba na nezletilou dceru mu přitom dodává potřebný lidský rozměr a ukazuje, že v jeho životě lze stavět i na něčem pozitivním. Anthony Hopkins se většinu času schovává na druhé straně telefonního spojení a samozvaného mstitele hraje pouze prostřednictvím svého hlasu, což mu ovšem vrchovatě stačí k tomu, abyste pochopili, jak problematický tenhle starší pán ve skutečnosti je. Jeho postupný přerod ze spravedlivě rozhorleného občana, jemuž se nedostalo pomoci od justičního systému, do podoby psychopata nebezpečně se blížícímu Hannibalu Lecterovi, musí udělat radost každému fanouškovi žánru.

Jistě, v rámci dlouhých telefonátů mezi oběma protihráči dojde i na rozkrývání motivů jejich počínání a ke zkušebním vrtům do podloží společenské kritiky, nicméně v tomto směru se Yarovesky rozhodl netlačit na pilu. Veškerá nakousnutá témata (sociální nerovnost, nefunkčnost systému směrem nahoru i dolů, spravedlnost a nespravedlnost, drogová závislost atd.) používá pouze jako pozadí událostí, k nimž v zamčeném a absolutně nedobytném SUV dochází. Nikdy přitom nedovolí, aby se děj začal víc věnovat těmto otázkám než vlastnímu dění v autě, které se pro Eddieho stalo smrtelnou pastí a pro nemocného lékaře nástrojem „přání smrti“. Díky tomu má Yaroveskyho remake blíže spíš k Přání smrti s Brucem Willisem (což je pro změnu remake nesmrtelné klasiky s Charlesem Bronsonem), než k argentinskému originálu. A znovu platí, že to není kritika, spíš konstatování.

Přehrajte si trailer Snímek se tím ovšem dostal do jistého úskalí, neboť oproti předloze musí něčím vyplnit druhou polovinu, resp. finální dějství. A tady se bohužel projeví jistý (ovšem nikoli kritický!) nedostatek příběhové intenzity a absence protřené gradace, což jsou komponenty, bez kterých se závěrečné dějství thrilleru prostě neobejde. Jakmile se oba hrdinové zcela odhalí a přetřesou všechny svoje skutečné či domnělé křivdy, není mnoho možností, jak příběh uspokojivě završit. Nejde o to, že by se V pasti nic moc nedělo – navzdory omezenému prostoru je děj relativně svižný a díky krátké stopáži (95 minut) se nikdy nezačnete nudit. Jenže jak jde příběh do finále, nedokáže Yarovesky divákům nabídnout vyvrcholení adekvátní ambivalentnosti obou postav a dobře rozpracované zápletce. A to je škoda.