Novinářka Jana Andert se rozhodla natočit dokument s takovou mírou sebeobětování, která rozhodně stojí za pozornost. Před dvěma lety se na osm měsíců vydala do válkou zmítaného Iráku, konkrétně aby z první linie sledovala bitvu o Islámským státem obsazený Mosul. No, zní to jako prostý PR materiál, ale hodnota tohoto nedlouhého, pouze hodinu a kousek trvajícího dokumentu spočívá právě v ochotě riskovat život pro sílu výpovědi.

Tento přístup byl oceněn i prostřednictvím nominace v soutěži dokumentárních filmů v letošních Varech, kde proběhla i premiéra. Už týden mohou snímek vidět i diváci v kinech a nutno říct, že jeho sdělení stojící na blízkosti městských bojů funguje vcelku dobře. Jakkoli to tak z prvních záběrů může vypadat, tohle není další díl Call of Duty, nýbrž tragická realita, o níž se většina z nás dozvídá jen skrze suchopárné zprávy o počtech mrtvých. Tady se však odehrává historie v přímém přenosu.

Z filmařského hlediska není mnoho, co hodnotit. Některými reáliemi provází lehce prkenný voiceover, jindy postačí mezititulky. Jinak však materiál naprostou většinu času hovoří sám za sebe a nabízí reportážní pohled na současnou válku, jak ji nejsme zvyklí vídat. Můžeme totiž sledovat vystrašené tváře vojáků v první linii, kteří střílí po několik desítek metrů vzdálených nepřátelích; a doufají, že jejich kulky budou prostě přesnější nežli ty nepřátelské. Smrt je skutečně cítit ve vzduchu, ale to ještě není to nejhorší.

Nejsilnějším zážitkem je totiž sledování prchajících civilistů, tu zmrzačených, tu s mrtvým dítětem v náručí, kterak se snaží dostat do bezpečí před tyranií Islámského státu. Je sympatické, že tato linka není významově posouvána směrem k angažovaným sdělením o uprchlické krizi; zobrazený materiál totiž v tomto ohledu zcela postačuje a hrůzu spojenou s válečnou situací ukazuje s humanistickým odsudkem mezi řádky. A to je dobře.