Už je z toho klišé děsivější než závěrečný polibek za očistného deště. Velký comics si dojde pro rezervovanou pochvalu za trailery, potom pobere pár kladných recenzí za mořem a nechá se vynést běsnícími fanoušky až do nebes, resp. do TOP 250 na IMDb. Následuje brutální zklamání... Vím, že se mnou nebude většina z vás souhlasit, ale podobný postup se mi už zle nevyplatil u Batmana a Sin City, proto jsem zámořské indicie bral hodně s rezervou jen jako typicky hysterickou masturbaci diváků z prvního víkendu. Docela spokojený úsměv na mé tváři, srážející se ostře se znechucením kolegů, mi může dosvědčit, že moje taktika opatrné zvědavosti byla správná. Zato slzy na Shushikově tváři... :-)

Víc než u kterékoliv jiné adaptace se právě u Vendety hodí otázka, zda jste četli Mooreovu legendární předlohu, anebo se do kin vydáváte v tomto ohledu jako tabula rasa. Dovolím si tvrdit, že ti kdo nečetli, mají silnou strategickou výhodu, jelikož pro ně to nejcennější z filmu, totiž jeho ideový rozměr, bude zcela nové a myšlenkově originální. Bratrům Wachowským si při výběru látky pro ukojení scenáristického a producentského pnutí zvolili dokonalý okamžik, kdy téma comicsu souzní se společenskou debatou nejen na americkém kontinentu. Naše sympatie se totiž upínají na teroristu. Slovo v dnešní době obecně symbolizující sadistického sráče, se stává jedinou možnou nadějí při narušení totalitního zřízení, kterému nelze vzdorovat legálními prostředky. „V“ se chystá 5. září porobit nenávistné státní zřízení, „V“ se chystá pomstít...

Wachowští nezvolili náhodně nejen hlavní motiv, ale i jeho vedlejší příznaky, když se přechod od svobodné Británie k faktické vládě jednoho muže, odvíjí od (už zapomenutého) přitvrzování pravicové vlády i jejích momentálních instrumentů k ovládnutí obyvatelstva: zákazy vycházení, umlčování kritiky i propaganda nalívaná skrze státní média v nich nabývá na tak roztomilých odstínech, jako je strach předložený na požádání skrze televizní zprávy, jmenovitě černou kroniku a její nákazy, nehody a katastrofy. Tři jména se při tom neustále derou do vědomí: George Bush, Michael Moore a George Clooney. První dva si jistě propojí i maximálně apolitičtí diváci mezi vámi, osobně přidám paralelu s Clooneyho Dobrou nocí, k níž se Vendeta velice blíží svým uvědomělým burcováním ke společenské odpovědnosti a zároveň i varováním před zneužíváním médií.

Cením si, že se ve vysokorozpočtové adaptaci comicsu může zjevit tak podnětný a aktuální vzkaz publiku, že se může tváří v tvář milionovým nákladům bezmála filozofovat o tom, že jsme všichni součástí jednoho velkého dějinného plánu. Znalce předlohy mnohé z těchto idejí na plátně nerozparádí, tím spíš je musí (zákonitě) zklamat obsah obecně, jelikož ten se podřizuje nutnosti vtěsnat se: Okleštěním a zploštěním pro scénář dvouhodinového filmového výkladu. Bohužel, teď už máme před sebou jen pár spodních řádků na imaginárním seznamu pozitiv – nešvary převažují. V prvé řadě, za úvahami spojenými s totalitním zřízením se krčí pouze řadový obraz diktatury, jejíž všemocnost a všudypřítomnost, resp. její schopnost „vše prostoupit“ zůstane pouze tušená, aniž by se zhmotnila do pocitu, který by vás dusil tak jako hlavní hrdiny. Promluvy z televizních obrazovek, první a nejzjevnější nástroj kontroly obyvatelstva, jsou k tomu graficky velice špatně zpracované a většinou i přehrávané, což platí hlavně pro Johna Hurta, jehož Hitlerovská dikce mi evokovala spíš Chaplinova Diktátora než vyděšené skrývání pod postelí za duševní podpory plyšového Médi Pusíka.

Je tu mnoho rušivých detailů, které vás budou při bližším ohledání iritovat (např. lidi dřepící u televize – režimní nalejvárny - jako ovce, aniž by ve filmu někdo vysvětlil jejich motivace – dvojnásob by se hodily, když většině z nich z očí čiší nesouhlas a skrytá touha nepoddat se), ale mnohem víc se mi příčí, že obavy z výpravy a celkového zpracování totalitního Londýna naznačené v trailerech se do puntíku vyplnily. Začátečník James McTeigue si nedokázal pohlídat svůj štáb tak, aby mu připravil ateliérové záběry z uliček do podoby, z níž by nečišela umělost, „kulisovost“ a celková lacinost výpravy, kdy jako by každá ulice, každá kancelář, byla jen světem sama pro sebe a za dveřmi seděl tak maximálně zvukař balící slečnu od klapky. Kvůli nevhodnému nasvícení interiéry připomínají mnohem levnější Equlibrium, což shazuje řadu běžných dialogových scén, ale i běsnění vládce Adama Sutlera, ba i samotné teroristické úkony „Véčka“. Ateliérovost a prostorová neživotnost totiž čiší i z veřejných prostranství a celkových pohledů na Londýn.

Pokud jste navíc čekali na akci, připravte se na hodně smutný večer, v němž se maskovaný tajtrlík zmůže prakticky jen na jednu velkou bitku, v níž možná užasle oceníte cákance krve, ale rozhodně ne výsledné sladění záběrů. Alespoň že rande s pistolníky není tak nepřehledné a uspěchané jako konflikty z předchozích minut. Alespoň že se v něm nemusíme koukat na nevýrazného Stephena Reu.

Vendeta posbírala řadu pohlavků a předem nadšené z vás asi neuchlácholí můj dojem, že od většiny kolegů dostane pravděpodobně ještě větší kapky. Rozhodně se do ní můžete pustit s vědomím, že comicsoví vyslanci Daredevil, Fantastická čtyřka nebo Catwoman to odskákali mnohem hůř a že vás Vendeta nebude (i přes pár tradičně užvaněných dialogů á la Wachowski Bros.) snad ani na momentík nudit. Většina jejích výjevů nevzrušeně plyne s nadějí, že vás osloví svou ideou a vztyčeným prstem se vzkazem „když to takhle půjde dál, může se stát...“, ale řekl bych, že i přes mezery v psychologickém prokreslení vztahu Evey a pana V, se Jamesi McTeigueovi podařilo udržet film po kupě, tak aby se dal neútrpně konzumovat. Za montážní sekvence s flashbacky z vězení, obrazovým spojování „deštivé“ Evey s ohnivým „V“, i za oslnivé vyjevování všehomíra, do něhož spadá každá událost, bych jej dokonce vyznamenal Řádem srdcervoucí kamery. Jenže to mnoho nemění na řečnickém požadavku, aby se V jako Vendeta pro příště vydařilo mnohem lépe. Vizuálně vznešeněji a s dravějším vyprávěcím rytmem, kde útok na parlament budeme skutečně vnímat jako úlevný vrchol filmu.

P.S.: Hugo Weaving - 9/10, Natalie Portman - 7/10, Stephen Rea - 5/10, John Hurt – 3/10. A to má ten první chlapík na sobě masku celých sto třicet minut a ta druhá holka neodloží podprsenku ani kalhotky. :-) Přesto na ně britští pardálové nestačí...