Pokud se řekne „charakterní tvrďák ze staré školy, co zvládne skoro všechno“, je velmi pravděpodobné, že spoustě z vás vyvstane na mysli jedno z trojice jmen Gene Hackman – Charles Bronson – Clint Eastwood. Ale při vší úctě k prvně jmenovaným, asi nikdo neznamenal pro tvrďáky a hrdiny šedesátých až sedmdesátých let tolik, jako právě Eastwood. Kamenná maska, pod níž se skví nálož charismatu jako pro celou armádu, spravedlnost promíchaná s citem pro odhad situace. A když je potřeba, bijec, jehož pěsti i bouchačky najdou svůj cíl přesně a neomylně.

Už jsme si tu probrali Drsného Harryho, dnes je čas na něco trochu jiného; povaha zůstává, mění se barikáda. Místo zásadového policisty nestupuje na scénu odsouzený delikvent, kterého po sérii útěků převeleli přímo na slavný Alcatraz alias Skálu. Profláknuté to vězení ze sluncem zalitého stejnojmenného filmu Michaela Baye, kde se zase jednou ukazuje, že historie (možná?) lže. Jediný evidovaný případ úspěšného útěku z Alcatrazu připadá na rok 1963 a tím šťastným bohužel nebyl John Patrick Mason, nýbrž Frank Morris (a bratři Anglinové). Nikdo neví, zda někam doplavali, nikdo neví, jestli přežili. Z objektu se ale dostali a nikdo z nich nebyl usmrcen nikým z ochrany věznice.

Útěk skvěle navozuje atmosféru, ze které je potřeba vypadnout. Na vzduch. Na svobodu. Přestože Eastwoodovi se jako Morrisovi daří vyklouznout z téměř každého průseru a situace, která už už smrdí, i tak si zaslouží divácký respekt za to, jak jednoduše a s nadhledem jde na věc. Spousta věcí v tomhle filmu zavání sci-fi elementy a asi by se v reálu nedala tak dobře realizovat (například si nemyslím, že polní sváření lžičky a střihátka na nehty by přivedlo na svět tak pevný nástroj), nicméně tahle malá klopýtnutí a nesrovnalosti odjakživa k žánru tak nějak patřila. A pokud se hrdina tváří jako McGyver (tj. zmůžeš všechno ve všech podmínkách), je to guilty pleasure, na kterou se nemůžete hněvat. Kde by byli tihle hrdinové bez pořádného umu a ještě větší dávky štěstí; byli by nudní.

Je legrační, jak chudě a natahovaně působí z dnešního pohledu oproti Alcatrazu takový Prison Break. Skoro všechny nápady, které přinesl na scénu Michael Scofield, už tu jednou byly, akorát si je skoro nikdo nepamatuje. Frank Morris už je ale tahal z paty tenkrát a režisér Don Siegel mu je s chutí pomohl realizovat. Prison Break však není jediným koněm, který si z Alcatrazu půjčil většinu svých motivů – mnohem víc přiznaných i nepřiznaných citací najdete dnes ve filmech Franka Darabonta (Zelená míle a Shawshank). Už je jasné, kde se vzal vězeň s malou myškou Jingles, už je jasné, kde se vzalo prostředí s knihovnou a dennodenní sypání omítky z kalhot. A i kdyby za to mohl už sám Stephen King se svými předlohami, ten inspirační otisk je prostě nesmazatelný.

Útěk z Alcatrazu (společně s érou útěkových filmů McQueena) znamená pro vězeňská dramata prakticky to samé, co Matrix pro dnešní akční filmy – na začátku nebylo nic a pak najednou všechno. A všichni dostali chuť to napodobovat. Pokud máte možnost, jděte do toho. Tenhle nostalgií zavánějící kůň vás nezklame ani po třiceti letech.