Když se řekne Dánsko a film, spousta z vás bude určitě jen nejistě tápat a těžko hledat hlubší souvislosti a nedávné filmové zážitky. Pravda je taková, že Dánové sice sypou jeden film za druhým, ale jen málokterý se dostane do hlubšího (natož mimoevropsky hlubšího) povědomí. Režisér Henrik Ruben Genz má v tomhle směru na růžích ustláno – od roku 2005 dostal předplacenou místenku v Karlových Varech v sekci soutěžních filmů a svůj poslední kousek sem přivezl dokonce v rámci celosvětové premiéry. Ne náhodou se tu v sekci recenzí setkáváme právě u něj – festival je v plném proudu a pokud jsem pečlivě studoval program, máte ještě jednu možnost Ukrutně šťastné navštívit (pokud se na vás náhodou nedostane, možná vás potěší, že distributor na základě hlasitého diváckého aplausu posílá film v říjnu oficiálně do tuzemských kin). K tomu, proč byste to určitě měli udělat, se dostaneme záhy.

Dánové mají vytříbený smysl pro černý humor. To vědí ostatně všichni, kdo viděli alespoň jeden film z „hlavního černého proudu“ Blikající světla (to byly časy, když Mads Mikelsen ještě střílel krávy a nehrál s Bondem v Casinu Royale) či V Číně jedí psy. Nová věc je ta, že Dánové začínají psát scénáře opravdu poctivě a přestávají je stavět pouze na útržkových banalitách, které jsou sice legrační, ale nijak hluboké. Ukrutně šťastní připomínají ze všeho nejvíc něco mezi filmem bratří Coenů, Guy Ritchieho a Twin Peaks. Pořadí není důležité, protože leitmotivy se protínají téměř neustále a film koliduje mezi žánry prakticky s každou scénou. Najdete tu maloměstskou depku i thriller, komedii i western, ale v každém bodě jde o jasně uchopitelnou poetiku, k níž režisér našel jednotný klíč.

Vyspělá románová etuda pak zakotvuje v prostředí na rozhraní malého města a větší vesnice, kde se každý zná s každým a kde se velmi pravděpodobně neusadíte, pokud si to ostatní nepřejí. O tom se ostatně přesvědčuje i hlavní hrdina, který se s dobrými úmysly a příručkovými metodami pracovních postupů snaží probojovat skrze složité „Beverly Hills“ tamějších vztahů a obyčejů, v jejichž kodexu je jasně vyčteno trio hlavních poselství: Nemáme rádi cizince, nenecháme si do ničeho kecat a není dobrý nápad spát se ženou místního hulváta. Všechny tři vstřebává hlavní hrdina velmi záhy a poté, co se nevědomky zaplétá do osidel drbů a nešťastných náhod, zjišťuje, že stojí jako jeden muž proti všem. V tu chvíli je třeba na logický zvrat a rozhodně jím není útěk do místa, odkud sem cizinec přišel.

Začíná bizarní filmová partie se sérií roztodivných událostí, ve které je režisér vždy minimálně jeden krok před vámi a která rozhodně postrádá prvoplánovitost toho, co se v dnešním Hollywoodu považuje za „šokující“ a „černohumorné“. Ukrutně šťastní začínají být ukrutně záhadní a zároveň ukrutně napínaví a vtipní – bez toho, aby sklouzávali ke klišovitým berličkám a „náhodám“, které všechno postaví do jiného světla. Postupem času se totiž náhody mění v pravidla a všechno dostane svůj pevný řád. To, že se úplně vymyká tomu, co si obvykle představujeme pod pojmem řád, je na celém filmu to nejlepší.

Řemeslně skvěle odvedený snímek nepostrádá čistě efektní momenty, jakožto i pečlivě inscenované sekvence, kde má krev vždycky trošku tmavší barvu než by asi ve skutečnosti měla mít. Některé záběry působí poněkud nepatřičně a lehce vytrhávají svého diváka z celkového kontextu vyprávění (kamerový objezd kolem hlavního hrdiny stojícího uprostřed pusté krajiny), s odstupem času působí spíš jako upozornění, že tady režisérské limity nekončí a kdyby se chtělo… mohly by se dít věci. Naštěstí se nechce a film drží v konzistentní a hlavně zábavné rovině bez větších experimentů až do svého úplného závěru (s velkou pointou, která prostě musela přijít).

Snímek samozřejmě stojí a padá s hereckými výkony. Pro našince neznámí herci jsou dobře typově obsazení a prodávají vše, co si jejich role žádají. Čímž bychom tohle téma zřejmě mohli uzavřít, protože si z něj víc než tohle konstatování asi stejně nevezmete, nicméně – až zase někdo bude chtít do svého filmu člověka s prázdnými přemýšlivými pohledy a bude si stěžovat, že žádní pořádní po ruce nejsou nebo jsou všichni okoukaní, byl bych moc rád, aby si po dnešku všiml Jakoba Cedergrena. Tolik vyjádřených emocí bez pohnutí jedním mimickým svalem jsem viděl naposled... no… v jiném dánském filmu. Byli to Bratři, kteří budou velmi pravděpodobně pohřbeni úděsným americkým remakem. Než k tomu dojde, podpořte Dány návštěvou Ukrutně šťastných – pokud máte rádi režisérská esa z výčtu z druhého odstavce, zklamáni pravděpodobně nebudete.