Řekněme si to na rovinu, akčních thrillerů nikdy není dost. Takového Jasona Bournea bychom v kinech rádi navštěvovali častěji, a když se loni na televizní obrazovky nedostavil Jack Bauer, začaly se dostavovat abstinenční příznaky. Teď se můžete přestat klepat a těšit, protože je tu Úhel pohledu. Jeho režisér Pete Travis ve svém televizním mládí hodně baštil jak zmíněný žánr, tak zpravodajství ze CNN, takže zápletka Úhlu připomíná klasické krizovky z prime-time vysílání - prezident Spojených států byl postřelen během summitu ve Španělsku. Kdyby tahle zpráva pokračovala tím, že viníky se nepodařilo dopadnout a hlava státu podlehla v nemocnici svým zraněním, dost možná bychom sledovali seriózní akční drama s vážným fiktivním přesahem. Jenže tohle trailery slibovaly snad jen největším optimistům. Úhel pohledu totiž disponuje především Dennisem Quaidem - odhodlaným, nezničitelným bodyguardem, který už jednou prezidentovi tzv. skočil do rány. Tentokrát kulku do zubů nechytil, a tak si to alespoň hodlá vyřídit se střelcem, jeho nadřízeným a nakonec i s chlápkem, co jim podepisuje výplatní pásky.

Osudová kulka, zarývající se do prezidentova ramena, je pro Travise startovním výstřelem na jeho půldruhé hodiny dlouhé pouti španělskými uličkami. Zmatený dav je o chvíli později rozprášen malou bombovou explozí (taktické a efektní zároveň), takže má Dennis Quaid chvíli co dělat, aby posbíral utržené knoflíky od saka. Na šachovnici scenáristy Barryho Levyho (další zelenáč) však není sám. Seznamte se s šéfkou televizního přenosu Sigourney Weaver, trochu pomalejším turistou Forestem Whitakerem a Dennisovým kámošem od tajné služby, Matthew Foxem. Obsazení vskutku hvězdné, do kterého bude potřeba zamíchat i arabsko-hispánské záporáky s nervózními prsty na spoušti, nevinné malé holčičky se zmrzlinovými kornouty apod. Že je to na akční film příliš početný ansámbl? Nebojte se, máme plán. Jednoduše do toho praštíme. Kladivem.

Velmi křehká kostra akční frašky se tak tříští na několik kusů, což má podle všeho filmu pomoct zpátky na nohy. Travis totiž využívá rašomonovské taktiky vyprávění z několika úhlů, když prvních osm minut děje (ohraničených začátkem televizního přenosu a jeho koncem, jenž způsobí výbuch nastražené bomby) sledujeme celkem čtyřikrát, pokaždé z jiné perspektivy. Ačkoliv na někoho může zpětné přetáčení děje působit jako znouzectnost, snímek navzdory repetitivním událostem neztrácí tempo a detailů, které nepozorné oko diváka nestihne nebo nemá šanci zaregistrovat v předchozích verzích, se nabízí překvapivě velké množství. Přesto Travisova dalekonosná expozice otupí smysly a bere vítr z plachet herců.

Sigourney, Matthew i Forest tak zůstávají v prachu cesty, zatímco Dennis Quaid to v druhé půli "odhrábne" vstříc macatému finále po dvou (nohách) i po čtyřech (gumách). Audiovizuálně přitom Travis tlačí na pilu konstantně, i když mu místy chybějí dolary, a tak klepe kamerou i střihačem, aby z materiálu vyrobil něco kloudného (automobilová honička má svá hluchá místa, ale do zatáček se jezdí přes ruční brzdu a chodníky fungují jako pruhy s absolutní předností v jízdě). Háček je v tom, že akční koncovka je tu hlavně proto, aby zakryla příliv chatrných point ohledně sofistikované konspirace, která měla vést k prezidentově likvidaci. Je to plán natolik děravý, že by ho vrátil k přepracování i vítěz okresního přeboru v piškvorkách), ale během kvílení pneumatik a nervózního lomcování volantem na to přestanete myslet. Je to stejné jako s televizní Čtyřiadvacítkou, dokud má Jack Bauer plný zásobník a za někým pádí, nezpochybňuje divák jeho motivy. Bolestné vystřízlivění přichází až ve chvílích, kdy si prach konečně sedne a Dennisu Quaidovi vyhasnou terminátoří uhlíky v očích, které z něj na pár minut udělaly superhrdinu, schopného projít ohnivou stěnou i betonovou zdí, jen aby zachránil svého prezidenta.

Což zní asi děsně hloupě a přesně to vyjadřuje, do jak povrchní polohy se film zhroutí, když policajti honí zloděje (resp. agenti honí teroristy), ale Pete Travis zjevně nehodlal svět spasit nějakým politickým volnomyšlenkářstvím. Teroristi v jeho podání jsou parta najatých "beranidel", co uhání ukradeným vozem napříč ucpanými španělskými tepnami. Hlavní hrdina má sako, sluchátko, pistoli a ráno si doma na stole zapomněl pud sebezáchovy. Jednodušší už to být nemůže, a pokud filmu prominete tuhle hru na jistotu, můžete se královsky bavit. Jedinou potíží je, že ten mnohoúhelník z úvodu tím pádem pozbývá smysl. Je to jako rádoby gurmánská večeře o sedmi chodech, kterou startujete krevetovým koktejlem a husí paštikou, abyste jí dorazili (s)prostým burgerem a smaženými hranolkami. To, že se vám po téhle americké dobrotě budou dělat boule za ušima, už je věc jiná. Proto radím odhodit jídelní lístky v dál a spíš než s nadějí, že "tohle zas jednou vypadá na chytrý akční film" jít do kina proto, že "Dennis Quaid zas jednou vypadá jako těžkej borec". Zástupci druhé skupiny budou odcházet z kina s širokým úsměvem na rtech. A budou chtít víc.