I George Clooney si občas potřebuje odpočinout a teď nutně nemyslím divoké večírky na jachtě poblíž St. Tropez. Mezi ty velké ambiciózní tituly je prostě vhodné sem tam vrazit nezávazné dovádění s Bradem Pittem a Mattem Damonem, povinný letní tábor u Coenů a nebo... nebo třeba něco úplně jiného. Tentokrát George cílí na ženské publikum a mladší generaci, které můžete dokolečka říkat, že nejlepší romantické komedie vznikly v dobách, kdy letěla černobílá. Od těch dob nám žánr ztřeštěných komedií, ve kterých není žena jenom křoví a chlap jenom napomádovaný slušňák, notně vybledl a resuscitovat se ho snaží jen hrstka odvážných. George Clooney to zkusil dost možná proto, že má k tomu nejlepší předpoklady: Je úspěšný, bohatý, může stát za kamerou i před ní a vypadá (tak trochu úplně) jako Cary Grant.

Pokud vám to jméno nic neříká, jste napůl vysvobozeni od bolehlavu, který vám způsobí na první pohled a poslech Renée Zellweger. Ta se totiž ve variaci na ambiciózní a inteligentní novinářku snaží vykrádat Katharine Hepburn. A začíná už od hlasové polohy, takže se nedivte, že mluví jako kdyby v sobě měla dva panáky té nejlepší skotské. Celé to dědictví zapomenutého žánru je velmi ošemetné. V úvodu Clooneymu výrazně pomůže v profilování postav, protože jsou karty rychle rozdány - neúspěšný hráč a trenér sázející všechno na jednu kartu, blonďatý diblík s propiskou a prázdným papírem plus válečný veterán, který se stává hvězdou amerického fotbalu. Tenhle trojúhelník nemusíte otáčet příliš dlouho, aby vám došlo o co tu půjde. George je drsňák, Renée se snaží být roztomilá a John Krasinski v roli nejlepšího fotbalisty má hezký kukuč a ošklivé tajemství. Dokud se na něj nepřijde, děj rychle odsýpá v kýčovitých barvičkách a kulometných dialozích. Např. konverzační scéna ve vlaku je opsaná z Grantových klasik doslova záběr po záběru, slovo od slova. A ano, Clooney je hrozně sexy a zvládá tuhle látku levou zadní. Dokonce i Zellweger umí dodat dialogu potřebnou dynamiku. Když pomineme, že pamětníci všechno tohle už minimálně desetkrát viděli, nelze zvolené stylizaci prakticky nic vytknout.

Jenže George bohužel není na plátně pořád a když Zellweger smečuje na jeho mladší konkurenci, Johna Krasinskiho ze seriálu The Office, můžete se opřít jen o tu retrostylizaci a zábavné průpovídky z fotbalových šaten. Originální název snímku odkazuje k začátkům amerického fotbalu, kdy hráči nosili kožené helmy a spíš se váleli v blátě než aby poctivě touchdownovali. Svět byl plný jazzu, nažehlených límečků a zkorumpovaných šéfů a průměrnému divákovi Transformerů budiž natolik vzdálen, že je místy jasné, že ho George natočil na vztek komerčním projektům, jimiž ho zasypávají velká studia. I největší fandové však zaslechnou jemné vrzání, když rychlé verbální přestřelky a gumové obličeje střídají morální dilemata a nekalé zákulisní triky. Spolehlivá nadsázka je najednou pryč a příběh, který v osmdesátých letech z nudy sepsali dva sportovní novináři, se začne rozpadat, protože není z čeho hrát. Scénář totiž předepisuje zvraty, které nejsou staromilské, ale starobylé. Vrahem je zahradník? Taková pointa by zabila jakoukoliv detektivu, bez ohledu na nevyčerpatelné charisma jejího hrdiny.

A tak Tvrdé palice v závěru vzdorovitě vyměknou, což se ovšem nedá říct o Clooneyho vyřídilce a množství rudé barvy na plátně. Rád bych tvrdil, že na diváka to funguje a celý obývák tleská, ale ani neúnavný režisér-herec-producent nedokáže sám o sobě utáhnout téměř dvouhodinovou stopáž. Což je možná dobře, protože černobílé klasiky zůstávají nedostiženy a George má na kontě zdařilou poctu, které se drahnou chvíli daří cudně skrývat primitivní zápletku. Ženy možná jeho kukuč pošle na lopatky, pár mužů zatouží po motorce se sajdkárou, ale závěrečný odjezd do západu slunce jen těžko zapře pocit, že nám tenhle hollywoodský všeuměl něco dluží. Tak snad příště.