Těžko říci, zda se kdy na plátnech českých kin s Tsotsim setkáme. Vítězové „přídavné“ oscarové kategorie, nejlepší zahraniční filmy, bohužel většinou nemají takový výtlak, aby se na křídlech dobře cílené reklamy dostali i do našich kinosálů, stavěných primárně na/pro blockbusterovou produkci. Zacházení organizátorů s oscarovou novinkou z Jihoafrické Republiky však bylo až trestuhodné: nejhorší možné projekční podmínky v kině Čas, kde na dva diváky připadají tři litry potu za hodinu, naznačovaly, že přijmout vlídné pozvání na debatu se vtipným producentem rovná se hrdinné smrti v raném věku. Ale i tak o tomto filmu psát musíme, protože redakce MZ se jednomyslně shoduje na tom, že přes lehké balancování na hraně „hřebejkovkého kýče“ á la Horem pádem, občasné výkyvy v budování atmosféry a poněkud zkratkovitý vývoj postav, se jedná a záležitost poměrně zdařilou. Už kvůli tomu, jak rázně si režisér Gavin Hood počíná za kamerou. Natočil sice stylizovanou podívanou úzce svázanou se svou domovinou, ta má však velmi univerzální parametry. Být totiž u nás nebo na Slovensku nějaký slum o několika miliónech obyvatel, mohl by se Tsotsi bez problémů odehrávat v něm.

Po vizuální stránce vybalí režisér karty hned v prvních pěti minutách. Sice se nacházíme ve slumu nedaleko Johannesburgu, jehož zápach by měl být cítit i z plátna, ale pod vrstvou reklamních filtrů a opulentních nájezdů kamery to vypadá jako místo, kam jezdí pro inspiraci sám velký Michael Bay. A to je bez debat proklatě sexy, protože filtrovaná špína vlastně vůbec špinavá není. Ba voní po fialkách. A taky je tu parta Tsotsiho kumpánů, kteří kradou a vraždí za plného provozu metra, takřka před zraky ostatních pasažérů, ale při každém pohybu dokážou být proklatě cool a naznačit vám, kdo tu opravdu vládne. Zvláště když jim do toho hraje jakýsi „ethno hip-hop.“ Drsná linie však skončí nedlouho poté, co se Tsotsimu dostane do rukou nákupní taška s dětským „outěžkem“ a k původní vyhrocenosti už se v podstatě nikdy nevrátí. Což je docela škoda. Hood zřejmě rozhodl, že se vydá jinou cestou než Městem bohů a spol. a tak největší kalibry uložil zpátky do šuplíku. Hood tak bohužel dosahuje autenticity, kdy si říkáte své „chm, to je v Líšni a na Jižním městě krásně a bezpečně,“ jen na začátku. Pak se rozhodl vydat cestou očištění a vykoupení hlavního hrdiny, čímž si lehce podlamuje nohy, protože úvodní laťka byla opravdu příliš vysoká. V Tsotsim se ještě občas zablýskne a jeho chování vzbuzuje rovným dílem respekt i hrůzu, ale jinak už to řádně vyměkl. A tak se ptám, zda ta změna na relativního klaďáka, jehož minulosti rozumíme a v zásadě mu přejeme druhou šanci a cestu nápravy, nemohla být přece jen méně přímočará a průhledná.

Filmů, kde se někdo rozhodne pro radikální životní změny, jsme již viděli spousty. A je bezesporu dobré, že se točí. Otázkou je, zda před námi autor vybuduje důvěryhodný konflikt, kterému uvěříme. U Tsotsiho bylo nakročeno k tomu, aby v nás ještě dlouhou dobu rezonoval. Jenže jakkoli hlavní postava okupuje plátno prakticky po celou dobu – o té legrační policejní dvojce a rodičích ukradeného dítěte se skoro nemá smysl zmiňovat – přece jen jsou v jeho „životopise“ velké skoky a díry, které nezaplácne ani pár flashbacků na krušné dětství. Film sice hraje s otevřenými kartami, přesto však není úplně jasné, co konkrétně v Tsotsim vyvolalo potřebu změny. Setkání s nevinností a bezbranností? Vzpomínka na minulost? Právě díky tomuhle působí film trochu rychlokvasně a vykalkulovaně. Cíl byl dán dopředu a režisér si řekl, že se k němu s vydatnou spoluprácí publika nějak dokodrcáme...

Ještě štěstí, že přišlo finále, které poněkud zkrotí naše utkvělé potřeby vytvářet si idoly a kladné hrdiny, kteří během týdne a několika desítek minut stopáže stihnou zpracovat celou minulost, poučit se z ní a vyrazit jiným směrem. Tsotsi také v závěru někam vyráží. A to značně jinam, než si divák začal ve třech čtvrtinách stopáže představovat. Nebýt emocionální bomby v podobě závěrečné desetiminutovky, která naznačí, že minulosti se tak lehce utéct nedá, byl by celek možná ještě trochu oscarovější ;), ale rozhodně méně hodný toho, abyste mu věnovali pozornost. Dát do filmu ubrečené a pokakané dítě, aby za tvůrce obstaralo zbytek, zvládne kdokoliv a Hood naštěstí včas zjistil, že podbízivost je zapovězená cesta. Hood ji mine jen tak tak - úsměvný pláč dítěte se ve 100% praxi rovnal zaručenému smíchu diváků - ale přece jen mine. OK, buďme pozitivní. Ačkoliv v závěrečném sčítání bodů převáží začátek a konec přece jen trochu prvoplánový, byť bezchybně natočený střed. Tak a začněte pátrat, kdo to u nás uvede a nebo vydá na DVD...