O sandálovkách se opět mluví. Pravděpodobně je to tím, že nadcházející spektákl Odyssea z pera auteura Christophera Nolana zase díky nově zveřejněnému traileru okupuje sociální sítě a kdekdo má potřebu se vyjádřit k tomu, jaký film bude či nebude. Hojně vyhlížený snímek však má na svědomí i to, že se vytahují jiné historické filmové eposy, které se mohou s Odysseou tematicky poměřovat. Na přetřes tak často přichází snímek Trója, který s mohutným rozpočtem patřil k největším bojákům své doby. Za zmínku stojí i to, že po povedeném thrilleru Insomnia dostal Nolan nabídku si Tróju natočit, nicméně tehdy ještě neměl o adaptaci Homérových eposů zájem, a jeho místo tak převzal matador Wolfgang Petersen. A já mám za to, že se mu podařilo stvořit film, který si své místo mezi velmi důležitými filmy zaslouží.

Těch důvodů je hned několik. Jsem si dobře vědom toho, že Trója rozhodně nepatří k univerzálně chváleným velkofilmům a že má své mezery, kterých dokonce může být poměrně velké množství. Přesto raději budu psát o filmu, jehož kvality podle mě zůstávají v mnohém nedoceněny a příjemně se o něm pohádám, než psát o nějaké klasice, na níž se všichni unisono shodneme. Neboť Trója má po opětovném zhlédnutí těch kvalit stále překvapivě mnoho. 

Jmenovitě jde v prvé řadě o velký film. Přemýšleje nad tím, jaké bijáky z posledních let bych se nebál označit za velkofilm se všemi pocity, které se s tím pojí, mi jich zase tolik v hlavě nevyvstává. Petersenův snímek je však svým pojetím opravdu velkolepý, a to prakticky ze všech měřitelných hledisek, která často dnešním filmům bolestivě chybí. Je velmi snadné hořekovat nad přemírou CGI či neživými Volume stěnami. Proto se obracím směrem k jásání nad tím, že před více než dvaceti lety vznikl historický epos, v němž byly postaveny reálné kulisy mohutných hradeb Tróji, pod jejichž monumentálním stínem se v těžkotonážních bitvách mydlily stovky kaskadérů. 

Eposy Ilias a Odyssea vybízí k obřímu pojetí. Původem německý režisér však svou osobitou vizí tuto velkolepost hmatatelně přenesl na plátno, čímž dal vzniknout mnoha epochálním scénám, které svým měřítkem předčí většinu tehdejší i současné tvorby, aniž by to kdy vypadalo uměle či nepřirozeně. Kolosální davy vojáků v řinčících zbrojích se vrhají proti sobě a do uší hřmí hudba Jamese Hornera, u níž mám tu výhodu, že mi připadá skvělá a atmosférická. Vidět antické události v tomto provedení je laskomina a Petersenovi se podařilo tuto megalomanskou produkci ukočírovat skvěle.

Stejně velikášsky pak působí i příběh Tróji. Lze hořekovat nad tím, že epos byl nepěkně okleštěn, mnohé příběhové linie byly pozměněny či vypuštěny, vliv božstev byl prakticky vymazán, časové měřítko bylo nemístně zkráceno. Jsem ale schopen všechno toto odpustit, stejně jako odpouštím jiné odklony od adaptací, neboť zde vše slouží příběhu samotnému. Ten není nikterak objevný, nicméně přináší mnohé skvělé segmenty. Patří mezi ně například polidštění Achillea a jeho skvělý dějový oblouk, kdy od floutka toužícího po slávě vpadne do Tróji jen proto, aby zachránil nebohou Bríseovnu. Odysseus je v podání Seana Beana i na úzkém poli skvělý a já nesmírně doufám, že Matt Damon vykřeše alespoň ždibek tohoto charismatu. Stejně tak vyobrazení Hectora, kterého výborně ztvárnil Eric Bana, z jehož sošné tváře lze vyčíst to, jak moc je pro Tróju tento princ důležitý, a jak je jeho postava charakterově bezchybná. Jenže i on chybuje. Stejně jako všechny postavy tohoto eposu.

Právě to je na Tróji skvělé. Božstva by do příběhu vstoupit mohla, ovšem rozmělňovala by lidský přesah zápletky. Nejvýrazněji v tomto ohledu vystupuje postava Parida. Ten je v provedení Orlanda Blooma podivně uchcaný, uplakaný a pubertálně labilní. Z jiných velkofilmů jako Pán prstenů, Království nebeské či Piráti z Karibiku (Bloom měl tehdy neskutečnou pětiletku) však víme, že pohledný herec charismatem oplývá. Troufnu si tak tvrdit, že z Parida byl nesympatický pubescent učiněn záměrně, což několikrát glosuje i jeho otec. I Paris však dojde svého dějového oblouku a s posledními výdechy Tróji v sobě nachází odvahu jednat.

Shrnul bych to zvoláním, že herecké výkony jsou ve snímku skvělé a trefné. Zmínka o Priamovi v předcházejícím odstavci tak není náhodná, neboť obsadit do role velkohubého krále takto kultovní postavu irských filmových dějin? Peter O'Toole byl naprostou legendou a jeho ztvárnění naivního, přesto milujícího krále je bez výhrad fenomenální. Jakákoliv jeho scéna je silná, a zejména jeho interakce s Achilleem, kdy bez jediného mrknutí oka s maximálním respektem prosí o možnost důstojně se rozloučit se svým synem, patří k emocionálním vrcholům filmu. Jalové dialogy, které jindy tempo velkofilmu lehce kazí, jsou rázem zapomenuty.

Napříč filmem díky interakcím mezi hrdiny vystupuje i jeden aspekt, jenž je třeba zmínit. A tím je respekt. Hrdinové filmu spolu nejednají v rukavičkách, přesto scénář nemá potřebu jejich činy balit do nejednoznačných interpretací. Na šachovnici jasně zůstává pouze černá a bílá, což protagonistům umožňuje jednat spolu s úctou, respektem a vzájemným uznáním. A já tomu tleskám, protože se díky tomu daří filmu předávat určité hodnoty, které nejsou všední. Živě si vzpomínám na moment, kdy Russell Crowe ve Velkém sále Thermalu uváděl mistrovské dílo Master & Commander: Odvrácená strana světa a hovořil o tom, že filmy dnes přílši hodnot nepředávají, přičemž film Petera Weira označil za snímek, jemuž se daří předat to, co to znamená zdravá maskulinita. Trója je právě takovým filmem. Při pohledu na odhodlání Hectora či schopnost sebeobětování Achillea člověk cítí vzory.. Každý z nás by chtěl být Hektorem.

Tím vzniká i působivá síla ve chvíli jejich vzájemné konfrontace, která je předčasným vrcholem snímku. I zde Petersen potvrzuje, že akční scény mu jdou od ruky, a po prvním vylodění Myrmidonů servíruje další mistrovsky odvedenou sekvenci, která je živá i více než dvacet let od premiéry. Na akčních filmech miluji, když rozumíme motivaci obou hrdinů, jednoznačně nefandíme nikomu a obě postavy se navíc v průběhu filmu postupně oťukávají a budují vzájemný vztah, aby následně mohl jeden druhému probodnout srdce. Když se tak Achilleus loučí s mrtvým Hektorem, ctěným nepřítelem, se slzami v očích a slovy "Brzy se znovu setkáme, bratře.", cítíme úctu, respekt, porozumění i nesmírně tragický rozměr celé události. Příběh Achillea je navíc krásně završen, neboť mu dochází, že sláva, pro níž bojoval, je jen vrtkavá dáma, navíc pod praporem krále, jehož nemůže respektovat, když na světě existuje vladař takto odlišný. Neskutečné emoce, po nichž leckteré snímky stavící na vztahu protagonisty a soka mohou jen prahnout.

Za zmínku stojí i vizuální podmanivost Tróji, na níž se často zapomíná. Režisér nicméně celé dílo halí do ostře kontrastujících barev, které pro dokreslení atmosféry zdařile využívá. Hnědá, zlatá, sytě modrá - kontrastující barvy symbolizující bohatství i rozpad. Jde o výrazný snímek, který s barevnou paletou pracuje nápaditě a nebojí se využívat krásy středomoří, jež podtrhávají obří rozměr mnoha scén.  

Trója tak není bez chyb. S odstupem času však bývá často nepěkně zostuzována, což zastírá její nepopiratelný přesah do dnešní doby i filmařiny. Neboť jde stále o hodnotné, velkolepé a řádnou akcí napěchované dílo, které se může opřít o charismatické Hrdiny s hodnotami, za něž stojí za to se bít. Sandálovka jak vyšitá a kdyby něco takového dnes přišlo do kin, slintali bychom.