Jak nám ukázal třeba Spielbergův Most špiónů, Američané strávili celá 50. léta vyděšení z atomové války – a na začátku 60. let se jejich noční můra téměř naplnila. V říjnu 1962 začali Sověti rozmisťovat na Kubu rakety s atomovými zbraněmi, jež mohly do pěti minut vyhladit největší města na východním pobřeží. Vyhrocená situace se řešila dlouhých třináct dní a pochopitelně neskončila jaderným holokaustem, který by vyhladil celé lidstvo. Zpočátku se nicméně tajilo, co přesně se tehdy dělo a jaký byl skutečný důvod, proč Sověti rakety zase odvezli.

V následujících desítkách let se na veřejnost dostávalo čím dál tím více detailů – a v roce 2000 šlo do kin politické drama Třináct dní, jež Kubánskou raketovou krizi vměstnalo do dvouhodinového napínáku s Kevinem Costnerem. Jak správně tušíte, diváci na tohle vrcholně neoddechové téma příliš neslyšeli, a jelikož má film na ČSFD jen 2087 hodnocení, něco mi říká, že není moc známý ani v Česku.

Třináct dní se tak dá v podstatě označit za propadák. Jenže jak už to u mnoha propadáků bývá, zároveň jde o výbornou žánrovku, která mnoho let po premiéře funguje daleko lépe než kdysi. Costner tu exceluje v roli prezidentova poradce Kennetha O'Donnella, z něhož film (navzdory historickým faktům) udělal hlavního hybatele děje. Právě on totiž musí společně s bratry Kennedyovými vymyslet, jak se k raketám na Kubě postavit.

Okamžitě zaútočit? Opatrně vyjednávat? Jít na celou záležitost úplně jinak? Ústředním hrdinům dýchá na krk nejen armáda a bezpečnostní experti, kteří se snaží dostat do hlavy Nikity Chruščova, ale i spousta dalších „drobných“ problémů. V rukou tří mužů tak doslova leží osud celého světa, a jak potvrdili účastníci tehdejších událostí, film je z hlediska tónu a napětí velice přesnou ilustrací toho, co se před 60 lety dělo v Bílém domě.

Pro režiséra Rogera Donaldsona, jenž později natočil třeba Čistou práci se Stathamem nebo V zajetí rychlosti s Hopkinsem, bylo Třináct dní zdaleka nejdůležitějším kariérním zářezem. Samozřejmě tu nechybí špetka patosu a vzletných promluv, v jádru se však jedná o dost mrazivou podívanou, v níž odvážná diplomacie jasně převažuje nad dojemnými telefonáty s manželkami.

Navíc, jak už jsem zmínil výše, je dnes zážitek z Třinácti dní výrazně intenzivnější než kdykoliv předtím. Všechny osudové promluvy tnou do živého, a přestože člověk ví, jak to celé dopadne, happy end ve stylu „tak jsme to vlastně jednou pro vždy vyřešili“ má najednou velmi hořkou příchuť. Možná, že na tenhle film právě teď nemáte nervy – a je to naprosto v pořádku. Pokud si ale zvládáte držet odstup a toužíte po drtivé lekci z historie, mohla by vám tahle působivá dialogovka až překvapivě sednout.