Šestiminutové ovace vestoje, lehce chladné kritiky a nahá aktivistka bojující proti sexuálnímu násilí ruských vojáků na Ukrajině. Premiéra nového filmu George Millera na festivalu v Cannes tedy přinesla jen neurčité signály o tom, jaký by snímek mohl být. Na poslední chvíli se však zběsilá fantasy romance, jejíž trailer vyvolal ve většině diváků zmatek, dostala do Karlových Varů, kde si mohli festivaloví návštěvníci udělat obrázek sami. Bohužel však většina z nás odcházela spíše zklamaná.

Miller před sedmi lety doslova šokoval díky stylové resuscitaci nejen franšízy Šíleného Maxe, ale do značné míry i celého akčního žánru. Našlapaná kinetická akce ve freneticky opojném podání vyvážila absenci nosného originálního příběhu do té míry, že se snímek umístil nejen mezi nejlepšími díly daného roku, ale dokonce i celé dekády. Takovou budoucnost Millerově novince rozhodně věštit nelze. Přestože se na vybraných místech ukazuje jeho schopnost natočit stylovou scénu a pomocí rytmizovaného střihu předat v krátkém čase dostatek informací, po zhlédnutí celého filmu člověku na tváři zůstává výraz upřímného WTF.

Tři tisíce let touhy : FOTOGALERIE

Na začátku se setkáváme se samotářskou akademičkou Alitheou (Tilda Swinton), která je se svým životem zdánlivě spokojená, nepřiznává si však odvrácenou stranu své nezávislosti – totiž osamělost. To se změní ve chvíli, kdy se na konferenci v Istanbulu dostane k lahvičce, jež není pouze kýčovitým suvenýrem. Přebývá v ní totiž mohutný džin s tváří (a částečně i tělem) Idrise Elby, který už po milénia hledá osvobození od svého údělu splnit každému člověku tři přání.

Zatímco většina lidí by byla ze zjevení mohutné a nadpřirozené bytosti zcela konsternována, scénář Millera a jeho dcery Augusty Gore využívá toho, že jeho hrdinka je velmi inteligentní a v příslušném tématu nadstandardně vzdělaná – její odborností je naratologie, vyzná se tedy v podstatě modelových příběhů napříč civilizacemi a džinova vyprávění tak může metakriticky komentovat. Fakt, že se jmenuje podle antické bohyně pravdy, tuto touhu proniknout k jádru problému ještě umocňuje. Jenže co je to platné, když po chvíli intelektuálního dialogu snímek sklouzne k osudově se tvářící, avšak překvapivě banální romanci.

Ještě předtím se však prostřednictvím příběhů, jež džin v průběhu času prožil, dostane do řady exotických míst. Většina epizodek se odehrává v oblasti Osmanské říše od pozdního středověku do současnosti a jsou zde patrné inspirační zdroje, z nichž vycházela i povídková předloha. Novela Džin v oku slavíka od spisovatelky A. S. Byatt vycházela z Pohádek tisíce a jedné noci, Shakespearových dramat, Chaucerových povídek či starověkého Eposu o Gilgamešovi. Povídky předkládané v novele i filmové adaptaci jsou tedy plné odkazů na tyto klasiky a nabízelo by se zhodnocení, že znalý divák si tudíž přijde na své – jenže překotné nadhazování těchto motivů přerušované návraty k rámujícímu příběhu ze současnosti neumožňuje žádný z nich skutečně prožít a nacítit jeho staletími neztupenou osudovost. Řada myšlenek přitom není marná a třeba zamyšlení nad tím, zdali existujeme jen tehdy, když nás skutečně vidí druzí lidé, by zasloužilo větší péči. Ale nedostane ji.

Divácký zmatek umocňují i detaily jako Elbovo herectví – občas máme s jeho těžkým údělem soucítit, jindy má zase jeho exaltovné přehrávání se špičatýma ušima především bavit. Kolem džinovy postavy navíc nejsou definována jasná pravidla, takže nevíme, co by mělo být cílem jeho snažení ani jak je možné toho dosáhnout. Roztříštěná dramaturgie se projevuje i v konci, který je vzhledem k předchozímu ději neadekvátně tlumený a namísto potřebné katarze přichází vlastně jen zklidňující epilog. Možné poselství filmu o důležitosti vyprávění příběhů je sice sympaticky humanistické, ale dojem z celého díla příliš nezlepší.

Stejně jako v případě Maxovy Zběsilé cesty se Millerovi podařilo přemluvit oscarového kameramana Johna Sealeho, aby sundal steadicam z hřebíku a ještě jednou něco natočil. Výsledek není tak opulentní jako v případě Šíleného Maxe, i prvoplánově odvyprávěné epizodky z historie však vypadají krásně a připomenou třeba fantaskní výlety Terryho Gilliama v čele s Dobrodružstvími Barona Prášila či Mužem, který zabil Dona Quijota. Obecně se na mysl vkrade i několik dalších jmen – třeba Darren Aronofsky či Tarsem Singh, jejichž díla jako Fontána nebo Pád mají k Millerově novince blízko nabubřelým, všepokrývajícím tématem i vtahujícími audiovizuálními kvalitami. Oba zmíněné filmy však byly ve svém poselství (a cestě, jak se k němu dobraly) přehlednější a ucelenější.

Přehrajte si trailer Výsledné hodnocení se tak značně odvíjí od vašeho přístupu k velikášským filmovým projektům. Miller si splnil sen a dokončil dlouho odkládaný projekt, což mu rozhodně přejme. Podle všeho jím chtěl sdělit spoustu věcí, především o důležitosti lásky jakožto principu překonávajícímu čas i prostor a dávající životu smysl navzdory spoustě větších či menších katastrof, jež mohou člověka potkat. Což je všechno moc pěkné, film ale jako celek příliš nefunguje a dílčí kvality jsou tak až příliš snadno zapomenutelné. Nezbývá než doufat, že se Millerovi v chystané Furiose podaří udržet měřítko v přiměřených mezích.