Tak jako potřebuje každá generace svého Robina Hooda, tak si zaslouží i vlastní Tři mušketýry. Každá taková divácká sorta většinou propadne pocitu, že interpretace, která v jejich dětských a adolescentních letech nejčastěji okupovala televizní obrazovky, je prostě nejlepší. Jen ta „jejich“ přebíjí ostatní… což je hezký příklad nostalgického nadšení, ale jen naše generace má v tomhle  i zcela objektivně pravdu! :) Tři mušketýři z pod taktovky Richarda Lestera jsou číslem jedna.

Tahle klasická americko-britská (a celkově setsakramentsky mezinárodní) verze totiž nestihla zestárnout, přestože ji z vysílacích schémat postupně vytlačily shity typu Muž se železnou maskou s božským Leem, kung-fu Mušketýr nebo necitlivě zhollywoodizovaná verze s mlaďochy Charlie Sheenem a Chrisem O´Donellem. I když si jejich tvůrci byli vědomi, že receptura k podchycení Dumasovy předlohy již byla nalezena a několikrát i s úspěchem aplikována, nepodařilo se jim zkombinovat dobrodružství, romantiku, humor a napětí, ceděné přes zvuky křížících se kordů, v tak účinném poměru.

Nad celkovou vyvážeností a mnohostrunností „Mušketýrů z let sedmdesátých“ lze žasnout, přestože emocionálně nejsilnější pasáže přinesl až druhý díl. V tom prvním se rozestavěly figury, a to natolik šťastně, že se v nich jak uživil velehvězdný potenciál slavných obličejů, tak se podařilo i vdechnout literárním figurám život. Yorkův D´Artagnan přichází do velkého světa jako vzor rozevlátého vášnivého hrdiny, jeho tři mušketýři přesně vyplňují škatulky „moudrý elegán“, „rázný chlapák s tajemstvím“ i „vtipálek do nepohody“. Vysloužil-li si pak navíc kardinál Richelieu image lišky podšité, jíž nevěří ani žáci základní školy v hodinách dějepisu, pak na tom měl podíl jistě i tento film se spikleneckým pohledem Charltona Hestona, jehož svou zbraní podporuje i ideální prototyp druhého záporáka vizáže Christophera Lee (Má jedno oko a touží po stejných dívkách jako náš hrdina? Pak je dobře, že se se mu šlape po krku hned od první minuty…)

Mohli bychom pokračovat výčtem i dalších postav, jelikož těch výrazných se tu pohybuje snad desítka. Není to ale prvotně zásluha vytříbeného castingu, jako spíš vizitka filmu, ve kterém všechno funguje natolik dobře, že hlavní charaktery a jejich příběhy vystupují ze svižného dobrodružství a dostávají se do popředí divákovy pozornosti. Tři mušketýři měli pod vedením amerického režiséra Richarda Lestera nebývalý švunk, ale i jasnou tvář, u níž se šlo bavit bez pocitu zabíjení času u sterilních skopičin, ve kterých nejde o nic vážného. Tuhle špičku žánru šlechtil šmrnc a ona si jej zvládla dodnes udržet. Stejně jako cit pro prodávání každého jednotlivého momentu - těch vtipných (tlouštík Planchet!), rošťácky romantických, či dokonce veskrze akčních (všechny šermovačky potěší i po letech, přestože se v nich zuřivě nestříhá a hrdinové skotačí většinou jen v mezích starosvětských bijáků o chrabrých hrdinech).

Dodatek: Dlouho byste hledali film se třemi podobně fešnými herečkami ve výrazných vedlejších rolích, z nichž každá je typově úplně jiná… a jednou z nich je i Raquel Welch, kvůli které byla nepochybně kdysi dávno vynalezena věc zvaná korzet.