Jan Svěrák je ukázkovým příkladem toho, jak se dá promrhat obrovský talent. Stačí se podívat na Akumulátor 1 nebo na Obecnou školu a člověk jen žasne, jak jsou to i po letech dobré filmy. Pak vyhrál Oscara a měl otevřené dveře do světa… a začal se trápit se zhoršujícími se scénáři svého otce. Tmavomodrý svět pohořel na neschopnosti Zdeňka Svěráka napsat přesvědčivou milostnou zápletku, na níž to celé stálo, Vratné lahve se zase utopily ve zběsilém přepisování a nedotaženosti většiny vedlejších dějových linek.

Nic z toho ovšem nemá na ohromující nekvality Tří bratří, což je film z ranku těch nejhorších možných slátanin. Budu se opakovat, jako už mnohokrát u českých filmů, ale kde byl ksakru dramaturg? A pokud tam byl, proč jim ten paskvil neomlátil o hlavu? Proč přesně máme sledovat x-tou verzi pohádek o Šípkové Růžence, Červené Karkulce a o Dvanácti měsíčcích, jež jsou navíc poslepované tak primitivně? Svěrákův film je právě jen takové neinvenční převyprávění pohádek, které všichni známe od útlého věku.

V první třetině Tomáš Klus jako první bratr vysvobodí Šípkovou Růženku. V druhé třetině vysvobodí Zdeněk Piškula Červenou Karkulku z břicha zlého vlka a zasnoubí se s ní. Podotýkám, že Piškulově postavě je zhruba 15 let, Karkulce asi 8. Být to pohádka od Romana Polanského, možná bych byl zneklidněn o něco méně. No a ve třetím segmentu stojí Vojta Dyk na zápraží domu a snaží se zastihnout svoji vyvolenou, která chodí k měsíčkům pro jahody a jablka. Dyk se s měsíčky ani jednou nesetká, po chvilce si odvede svou dívčinu a tadá, konec zvonec.

Kvůli tomu, že má každý z tří bratrů pouze svou dvacetiminutovku, si k žádnému nestačíme vybudovat nějaký vztah. Naprosto nás nezajímá, co dělá, proč to dělá, jak to s ním dopadne. Otravnost všech postav se pak exponenciálně zvětšuje s rostoucí kadencí písní. Ke konci už se prakticky nemluví, pouze se zpívá a z pohádky se stává opereta. Přehršle zpívánek pak vede k tomu, že žádná písnička nemá šanci se jakkoliv zalíbit. Plus se rýmuje v těžkopádném stylu „Dám ho na starou matraci, bude to vlk hlídací.“ Všechny tak znějí na stejné Svěrákovsko-Uhlířovské brdo a vykouří se z hlavy sotva jsou dozpívány, protože se vzápětí začne zpívat něco dalšího.

Žádná originalita, žádný humor (pokud nepočítáme vrážení do dveří), vůbec nic zajímavého. Vyprázdněný obsah s tou nejhorší možnou vlastností moderních pohádek – neexistencí zla a absencí výzev. Hlavní hrdinové nevykonají žádný hrdinský skutek. Ke všemu přijdou jako slepí k houslím. Klus se chvilku lopotí s křovím a najednou puf – kletba zlomena. Piškula objeví vlka a najednou puf – přežraný vlk padne a nemůže se hýbat, takže je lehké ho rozřezat. Dyk je na tom úplně nejlépe, všechnu špinavou práci se zlou tchýní a švagrovou za něj vyřeší měsíčci. Takové úlitby dětskému divákovi, aby se snad nebál, jsou odporné a jdou proti duchu lidových pohádek, které stojí právě na tom, že zlo je silné a pouze ten, kdo mu vzdoruje, se může těšit na odměnu. Ve Svěrákově světě je zlo bezbarvé a prakticky neškodné, stejně jako ve filmech Zdeňka Trošky. Vzkazuje dětem: Stačí vám chvilku počkat a vono se to nějak vyřeší a dycky dobře pro vás, cililink.

Tři bratři jsou jednou z nejhorších porevolučních pohádek. Nenapadá mě jediný kus filmu, který by nějak zaujal nebo pobavil, ačkoliv se scény s obřím vypelichaným vlkem řadí mezi to nejbizarnější v českých filmech. Tam jsem se opravdu smál, ale z jiného důvodu, než jsem měl. Mohli jsme se setkat s výtkami vůči Zdeňku Svěrákovi, že je přehnaně didaktický, vytváří si panwerichovský kult osobnosti moudrého kmeta, případně, že neumí napsat ženské postavy. Nic z toho není na Třech bratrech patrné. Kéž by bylo. Utrhl by si menší ostudu, než s tímhle.