Dávno předtím, než si stačili zkalit kariéru finančními propadáky a mdlými remaky, potkali se scenárista David Ayer a režisér Antoine Fuqua ve vrcholové formě. Díky tomu vznikl jeden z nejlepších krimi thrillerů nostalgicky se ohlížejících za uplynulou érou devadesátkových pecek jako L. A. - Přísně tajné nebo Obvyklí podezřelí, který vynesl Denzelu Washingtonovi Oscara za hlavní roli a stal se milníkem v rámci žánru, se kterým se chtě nechtě musely všechny následující krimi o drsných poldech měřit. Bylo to fér? Podle tehdejšího hodnocení nejhlasitější části redakce MZ spíš ne, já si nicméně stojím za tím, že Training Day k té špičce žánru přece jen patří.

Deset let od násilných nepokojů po rozsudku nad policisty zapletenými do událostí okolo Rodney Kinga se postava Jakea Hoyta (Ethan Hawke) ptá svého nového nadřízeného, detektiva Alonsa Harrise (Denzel Washington), jestli ho bude učit ten samý tvrdý přístup, kterým policisté Los Angeles dekádu zpátky nechvalně prosluli. Odpověď zní ne, protože doba se změnila, a nyní strážci zákona vyzrávají nad dealery drog a gangstery maličko jinak – používají k tomu svoji hlavu. A o tom jsou de facto první dvě třetiny celého filmu.

Washingtonův egocentrický detektiv má systém na háku, ostatně jako všechny ostatní. Hraje podle vlastních pravidel a jakmile se mu někdo připlete do cesty, nemá problém se ho potichu zbavit. A přesně tuhle filozofii se snaží vtisknout nejen nováčkovi ve své protidrogové jednotce, ale i samotnému divákovi. Mladému policistovi čerstvě po akademii dá dokonce několik šancí vykašlat se na nějaká morální pravidla a přidat se k němu, protože společně mohou eventuálně vykonat více dobra než zla, a na tom jediném záleží. Chyták je v tom, že film celou tu dobu úspěšně kryje fakt, že Harrisovi vůbec nejde o nějaké vyšší dobro, ale jen to vlastní. A že tím pravým nepřítelem nejsou gangy, překupníci drog, ani zhulení teenageři – tím pravým nepřítelem je zkorumpovaný detektiv, který už hranice zákona překročil natolik, že sám nevidí, jak svému okolí škodí. Že vám to všechno přijde až příliš povědomé? Ještě aby ne, Training Day sice nebyl první, kdo si s tímhle konceptem takto pohrával, po něm ale přišla lavina.

Ayerův scénář navíc funguje i po letech, protože ať máte nakoukáno sebevíc, Denzelův přerod ze sympaticky nekompromisního tvrďáka ve vyloženou svini, zůstává dodnes nejen bez problému uvěřitelný a pečlivě vygradovaný, ale do toho ještě korunovaný senzačním výkonem nestárnoucího Washingtona. To že je film doslova narvaný kupou více či méně slavných cameo rolí, které jste možná kdysi při prvním zhlédnutí nerozeznali, je pak důkazem, jak moc ambicí do něj tvůrci vrazili. To všechno bohužel přispělo k tomu, že mladý Ethan Hawke, který sám o sobě hraje výborně, zůstává tak trochu ve stínu slavnějšího partnera, jenž si na rovinu krade celý film pro sebe.

Vedle přesných herců a poctivého scénáře má ale snímek pochopitelně i všechny ty zbylé ingredience, které z něj dělají zkrátka po všech stránkách nadmíru povedenou, a především stylovou záležitost. Dr. Dre nebo Cypress Hill rozjíždí své tracky v ty správné chvíle, mladá Eva Mendes sice neukáže mnoho, ale je to tak akorát na to, abyste z ní chtěli vidět víc, a hořkosladké finále jen podtrhuje celkové poselství filmu – kdo s čím zachází, s tím také schází.

A děje se tak i přesto, že pár minut předtím zazní kultovní hláška: „King Kong ain‘t got shit on me!“ Abych to tedy nějak uzavřel, víte, jak se u spousty filmů mluví o tom pověstném "něčem"? No, tak v tomhle případě se to sešlo, alespoň v rámci tvůrčích mezí, v té maximální míře. A že to pak plno dalších zkoušelo stejně nebo že na tom oba tvůrci dál stavěli svoji kariéru, to jenom dokazuje.