Naprostý zabiják měl být přesně film pro mě. Pocta/parodie na můj oblíbený hororový subžánr, v hlavní roli herečka, která byla z trailerů sympatická, a za kamerou režisérka, jejíž romance Vždycky budeš moje možná mi před pár lety dost sedla. No a nestalo se. Naprostý zabiják totiž působí jako hodinu a půl dlouhá marná snaha skládat poctu nebo si utahovat z něčeho, čemu tvůrci buď pořádně nerozumí, nebo k tomu nemají moc vztah. 

Sedmnáctiletá Jamie vyrůstá v městečku, kde v osmdesátých letech šílený vrah zabil tři dívky a dnes je jeho maska ozdobou místních halloweenských oslav. Fakt, že vraha nikdy nedopadli, nikoho moc neznervózňuje, tedy až do okamžiku, kdy znovu udeří a jeho čtvrtou obětí se stane Jamiina matka. A aby toho nebylo málo, teď jde i po ní. Ovšem ani vrah a ani jeho oběť nepočítají s tím, že stroj času vyrobený pro středoškolskou výstavu skutečně funguje a že oba pošle do osmdesátých let. Jamie má tak šanci zachránit tři zavražděné dívky. Jenže spolu s ní tady možná skončil i vrah. A co hůř, Jamie tu narazí na svou dospívající matku.

Zní vám to jako Návrat do budoucnosti říznutý hororem? Nejste sami. Naštěstí to vědí i samotní tvůrci a velmi ochotně se k téhle Zemeckisově klasice odkazují, stejně tak i k jiným osmdesátkovým nebo hororovým legendám, což oceňuji. Neoceňuji ovšem, že se z nich nepoučili. Režisérka Nahnatchka Khan celkem zvládá vykouzlit přestylizovanou atmosféru osmdesátých let plnou divné módy a ještě divnějších účesů a trochu nečekaně sbírá body i za samotné vraždy, jenže tím končíme. A narážíme i na první problém. 

Naprostý zabiják se tváří, že vychází z klasických slasherů, jenže na to tu není dost mrtvol. Co se bodycountu týče, nechci být konkrétní, řekněme však, že to číslo, které vás napadlo, bude pravděpodobně vyšší než skutečný počet efektních likvidací vedlejších postav. Jak už jsem napsal, samotné střety s maskovaným zabijákem jsou nečekaně dobře natočené a překvapivě i docela drsné, ale kvůli tomu, že jich je tak málo, vynikne bohužel to ostatní. Respektive vynikne to, jak moc to není dobré. 

Co se humoru týče, nefunguje tu prakticky nic. Počínaje hlavní hrdinkou, která je víceméně nesympatická nána neustále se podivující nad tím, jak šokující věci se mohly dít v osmdesátých letech. Například vybíjená. Počítám, že střety jejího uvažování ve stylu „nemůžete dát holce přezdívku Tlustá Trish, protože ne-e“ a bezstarostného osmdesátkového hovadismu měly být asi vtipné, jenže hlavní hrdinka z nich bohužel vyleze jako zoufale nesympatická bytost. Ničemu nepomáhá bohužel ani fakt, že Kiernan Shipka má sice roztomilý ksicht, ale co se hereckého talentu týče, moc ho nepobrala. Možná téhle bývalé dětské hvězdičce křivdím, protože má slušně rozjetou kariéru a šance, že jinde hraje o dost lépe, tím pádem není malá, rozhodně to však nemám chuť zjišťovat. Trávit s ní hodinu a půl je zábavné asi jako drhnutí přípeku z pánve. 

Ale možná vůči ní nejsem fér. Největším problémem Naprostého zabijáka je totiž absence nápadů a do žánru filmů, které slasherový koncept variují a nebojí se z něj trošku utahovat, nic krom nepříliš využitého cestování časem nepřináší. A když už se tu nakonec ani příliš nevraždí, tak Shipka ani její kolegové nemají co dělat. Obyčejně bych fandům maskovaných zabijáků a hororových komedií řekl, ať to zkusí, když už venku začíná být docela ošklivo. Jenže vzhledem k tomu, že tu vedle stále hravého Vřískotu máme třeba i Slečnu bestii nebo nedoceněné Poslední nás zachrání, tak k tomu vlastně vůbec není důvod. Naprostý zabiják je naprostý průměr, který nepřináší prakticky nic nového a to staré zvládá servírovat v přinejlepším rutinní podobě.