Před nedávnem si u nás odbyl premiéru aktuální počin geniálního britského artisty Petera Greenawaye Ejzenštejn v Guanajuatu a já sliboval, že jak režisérovi v názvu filmu, tak i tomu za kamerou budu věnovat v blízké době VIMko, kde rozeberu, co se najednou rozebrat nedalo.

První přichází na řadu samotný Greenaway, u nás známý především kouskem Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec, jímž není špatné s jeho tvorbou začít – jde o jakési demíčko Peterových nádherných barokních a renezančních obrazů, hudby (většinou od Michaela Nymana, tudíž první jakost) a strhujících příběhů, kde se vizuální nádhera mísí s lidskou malostí a dekadencí.

Byla by ale škoda tímhle nejznámějším Greenawayovým počinem končit, protože jeho skutečné mistrovství najdete především ve filmech jako Dítě z Maconu a pro dnešek zvoleném Topení po číslech, kde vám bude svou brilancí doslova máchat před nosem, až tím bude určitě někomu nepříjemný. Protože nikdo nemá rád chlubily.

Sledujeme tři ženy, tři generace jedné rodiny, kterak jedna po druhé z různých, ale nakonec ne úplně nepropojených důvodů, utopí své manžely. V patách jim je strejdovský Bernard Hill a všechno rámuje svým zkresleným vyprávěním chlapec, který svět vidí nezkalenou, ale mnohdy tím krutější optikou a přemítá o bizarních hrách, jež začínají nevinně, ale jejich následkem může být jedině smrt.

Uzavřenost a pevnost filmu, jež tíží hrdiny a evokuje tísnivost a danost samotného života, se ještě exponuje známou hříčkou – Greenaway ve filmu ukryl číslice od jedné do sta, objevují se v záběrech, jsou vyslovovány a různě zasahují do děje, nebo i nenápadně vykukují zpovzdálí. Zdá se to možná jako samoúčelná blbina, když ale víme, že Greenaway je velmi „meta“ filmař a v jeho tvorbě mu jde především o testování hranic filmového média (ačkoliv podle něj svých hranic už dávno dosáhlo a je ve skutečnosti mrtvé), odhalíme přece jenom hlubší význam.

Uvědomme si, že aby mohl film s tímto na první pohled nicneříkajícím ozvláštněním vzniknout, musel být předem zcela promyšlený, musel jako struktura existovat ve své úplnosti před tím, než se vůbec rozjely kamery, protože jediný záběr nemůže být ve střižně vynechán, zkrácen nebo přehozen – protože by některé z čísel zmizelo. Greenaway tak podtrhává uzavřenost vyprávění předem určenou daností. V průběhu už se vše, k čemu mohlo dojít, dávno stalo mimo vůli všech zúčastněných. Zároveň zdůrazňuje filmovou podstatu příběhu – a my se tím víc soustředíme na samotnou „filmovost“ jeho filmu, uvědomujeme si každý záběr, každý střih.

Nejde o zábavu – postupně v nás roste tíseň, protože postavy samy jsou tím pevným řádem drceny. A jako jsou drceny postavy svým filmem, ukáže se, že stejným způsobem může samotný život drtit nás, diváky, lidi, kteří jsme součástí podobné hry, kterou si ale neuvědomujeme.

Pokud bych měl Topení po číslech k něčemu v rychlosti přirovnat, tak k filmům Wese Andersona, předně k Až vyjde měsíc, protože i zde dětská optika ovlivňuje vnímání světa a režisér se vyžívá v demonstrování svojí absolutní moci. Jen si to představte bez špetky optimismu, bez veselých barev, pouze drsné, tíživé a neskutečně vtahující.

Topení po číslech je pravý „filmový“ zážitek, protože málokdo chápe kinematografii se všemi jejími zákruty jako Peter Greenaway. A jeho tvrdá a nekompromisní vize tak složitá, propojená symboly, významy a hlubokým pochopením svých možností, že bych si netroufal pokoušet se plně odhadovat úrovně záměrů, vás vtáhne do rozjímání o životě, smrti a samotném filmu jako médiu.