Kde je Rimsy, když ho člověk potřebuje? Dobové drama Irský zázrak od Netflixu je venku už pár týdnů, my se k němu ale dostali teprve teď, a vy byste měli vědět, že autor následujícího textu neholduje pomalým artovým dramatům tolik, jak by na tenhle snímek bylo potřeba. Buď to, nebo nejnovější film režiséra Sebastiána Lelia prostě není tak dobrý, jak by se asi patřilo. Co je pravděpodobnější se každopádně pokusíme vypátrat na následujících řádcích.

Irský zázrak vypráví o mladé zdravotní sestře z Anglie, která v druhé polovině 19. století odcestuje do jedné irské vesnice, aby si ověřila tamější zázrak. Jistá dívka totiž tvrdí, že už několik měsíců nejedla. Pokud by to byla pravda, je tento půst dílem boží. Pokud ne, má církev zaděláno na ostudu, kterou bude třeba ututlat. V hlavní roli pak sledujeme zase jednou vynikající Florence Pugh, jejíž výkony pravidelně podtrhují, že patří mezi nejnadanější herečky své generace. Ani ona ale nezachrání všechno, a co se aspoň zpočátku jeví jako zajímavá zápletka s potenciálem pro silnou konfrontaci mezi náboženským přesvědčením a tvrdou realitou, se pomalu promění v nezáživné sledování irských pahorků, nadbytečné romance a tradičního klišovitého vypořádávání se s ošklivou minulostí.

Asi největší průšvih je fakt, že Leliův snímek navzdory přívětivé 108minutové stopáži nedokáže zachytit jádro problému, a už vůbec ne širší kontext doby, o níž vypráví. Přesto se vedle toho ale pouští do dalších méně atraktivních témat, jež působí dojmem, že zde jsou jenom proto, aby zaplnily prostor a narušily přitom jinak výtečnou „one-woman show“. Jako by moc volného prostoru pro Pugh bylo špatně. Ve skutečnosti je to samozřejmě naopak, když totiž film nechává Pugh hrát, jde mu jen máloco vytknout. Zejména v první polovině, kdy se zdravotní sestra Elizabeth seznamuje s místními, zkoumá vztahy a taky chod dívčiny rodiny, a přemýšlí, proč ji proboha k téhle zcela očividné boudě povolali, je tempo rozumně pozvolné, atmosféra hustá a otázky se sympaticky vrší.

Jak ovšem čas plyne, začnou přicházet převážně neuspokojivé odpovědi. Skřípat to navíc začne i ze strany dialogů, kdy veškeré interakce mezi Elizabeth a onou zázračnou dívkou začnou nečekaně rychle působit repetitivně a bez nějakých výrazných posunů, což vlastně platí i pro všechno ostatní v tomhle filmu. Nejhorší je, že tu nikdy úplně nefunguje snaha onen půst prodat jako skutečný zázrak. Od začátku tušíte, co se tady ve skutečnosti děje, a proč hlavní postava bude později jednat tak, jak jedná. Což o to, natočeno je to líbivě, kvůli hezké kameře a solidní výpravě ale na takové filmy nekoukáte.

Zajímavá (ne nutně špatná) je i kreativní volba hned od začátku diváka zpravit o tom, že sleduje filmové dílo. Režisér pak skrze vypravěčku, která se během filmu ještě několikrát ozve, než se na závěr i ukáže (ze studia, kde se natáčelo), předává divákovi relativně banální zprávu, že se všechno odvíjí od toho, jaké příběhy si navzájem vykládáme. Je to taková konstrukce a paralela k hlavní zápletce, která ve filmu prostě je, ačkoliv k ničemu zásadnímu neslouží. Osobně to beru spíš jako další důkaz, že se režisér až příliš zabýval formou a snahou natočit něco přehnaně chytrého, což bohužel dokládá i samotný závěr, který předchozí dění sráží suverénně nejzbytečnějším zvratem, jaký jsem za dlouhou dobu viděl. Přitom reálný přesah tu bolestivě chybí.

To hlavní, tedy zkoumání něčí víry, odhalování její podstaty, co daného člověka utvářelo, proč lidé konají ve smyslu nějaké vyšší entity a v přesvědčení, že za své objektivně špatné skutky budou odměněni, to všechno je zde paradoxně na vedlejší koleji. A když náhodou na to dojde řada, působí jakýkoli střet a jakákoli konfrontace zkratkovitě a bez emocí. Přitom nemám pocit, že bych filmu nešel naproti nebo mě nezajímalo jeho poselství, ba naopak! Když mě například se svým pohledem na víru seznamovali Martin Scorsese v Mlčení nebo Paul Schrader v Zoufalství a naděje, soustředěně jsem hltal každé slovo (i když v případě toho prvního jich moc nebylo…). Jenže tady zkrátka tvůrci neříkají nic zajímavého ani objevného, a navíc to neříkají způsobem, který je dost únavný.

Přehrajte si trailer Irský zázrak je sice pomalý, tíživý film, u něhož lze nad spoustu věcí rozjímat. Zároveň je ale plný zbytečných snah o to, aby působil chytřeji, než co je ve skutečnosti. Přitom doopravdových mouder v něm je naprosté minimum. A právě ten propastný rozdíl mezi úmyslem a realitou byl pro mě na tomhle dílu tím nejvíc ubíjejícím faktorem, kvůli kterému jsem si to rozjímání zkrátka nedokázal užít, byť po formální stránce bylo vše v pořádku. Nejedná se vyloženě o špatný film. K zázraku má ale taky daleko.