Jamie Dornan je pro většinu diváků hlavně hrdina Padesáti odstínů šedi. V Česku o něm lidé vědí i díky Athropoidu, ale pro svět zůstává zkrátka tím chlapem, kvůli kterému chodí holky houfně do kina a obchody s erotickými pomůckami mají dvojnásobné tržby. Dornan se však celkem úspěšně pokouší nebýt hercem jedné role a po letošním atentátu na Heidricha to zkouší ve válečném žánru ještě jednou. 

The Siege of Jadotville je příběh, o němž jste asi nikdy pořádně neslyšeli. A není divu, nikdo se k němu pěkných pár desítek let nehlásil, irští vojáci ve službách OSN se v něm totiž vzdali v bitvě uprostřed Afriky a jejich šéfové to brali jako velkou potupu. Až v posledních letech však vyšlo najevo, že pokud by se měl někdo stydět, tak určitě ne Pat Quinlan a jeho sto padesát nezkušených mužů, jež jejich nadřízení poslali na místo, které nešlo bránit, nedodali jim munici, nechali je ve štychu při boji s několikatisícovou armádou a nakonec se rozhodli neposlat jim z politických důvodů pomoc. 

The Siege of Jadotville evidentně nechce být jen válečné drama, ale debutující režisér Richie Smyth by rád hrdinům téhle bitvy postavil velký filmový pomník a ukázat na pravé viníky celého toho průšvihu. Většinu času tedy strávíme na bojišti, dojde ovšem i na pohled do zákulisí, kde se ke slovu dostává diplomacie. Pocit, že irští vojáci jsou jen pěšáky ve vysoké politické hře, je hodně silný a hodně nepříjemný. Všichni vědí, že situace je beznadějná. Že musí doufat, že zázrakem dorazí pomoc, bojovat do posledního muže, nebo se vzdát. A ani jedna z těch možností není moc lákavá.

Je to celkem depresivní podívaná, protože ačkoliv na straně hrdinů stojí výcvik, proti nim s čím dál tím větším nasazením vyráží silnější a silnější nepřátelé, kteří rozhodně nechtějí hrát fér, mají na své straně čas a množstevní a nakonec i technickou převahu. Smyth, zkušený klipař, zvládá i s omezeným rozpočtem předvést celkem velké věci a vzhledem k tomu, že každý pokus o zničení Jadotville probíhá troškuk jinak a dojde na klasický frontální útok, pasti i odstřelování, je pořád na co koukat. Pochopitelně nelze čekat další Zachraňte vojína Ryana, ale svou intenzitou a svižnou režií zvládá film maskovat levnost dostatečně dobře na to, aby se člověk bavil.

Přehrajte si trailer A navíc tu máme i překvapivě sympatického Dornana. Postupně se mění z ambiciózního velitele, jenž ovšem může spoléhat jen na teoretické znalosti a knížky, v charismatického vůdce, jenž se nebojí dělat ošklivá rozhodnutí a zašpinit si ruce. Na pana Greye si moc často nevzpomenete. Ke konci je z jeho Quinlana možná až příliš dokonalý voják a s tím patosem to tvůrci lehce přehnali, ale jak už jsem psal výš, The Siege of Jadotville má složit poklonu vojákům, jimiž všichni čtyřicet let pohrdali, takže se to dá odpustit.

Když si to sečteme, je The Siege of Jadotville fajn válečná podívaná, která ze svého nižšího rozpočtu mačká maximum, dává své herecké hvězdě dost prostoru a navíc vás poučí o jedné hořké kapitole dvacátého století, o níž jste nejspíš neměli ani tušení. K absolutní špičce by tvůrci krom více peněz potřebovali i zajímavě zpracované vedlejší postavy a svižnější rozjezd, ale na válečný nadprůměr a film, jemuž byste dvě hodiny času měli věnovat, to stačí bohatě.