Paralelní synchronizovaná nahodilost v REM fázi spánku způsobuje nesourodé myšlenkové posuny vyššího vědomí našich mozkoven. Ne, neutíkejte, prosím. To jen Michel Gondry vyšel do světa s dalším zářezem své tvůrčí anabáze a myslí si, že mu to zase všichni sežereme. Sakra, má pravdu!

Pod komplikovanou slovní ekvilibristikou neschovává se nic většího než košatý popis mechanismu, kterým si naše hlava vykračuje po abstraktní nervové stezce a chrlí ze sebe bizarní nápady zvané sny. Stučněji to asi Gondry neumí, nicméně poselství je jasné: Přišel čas napsat další kapitolu hrátek s hlavami vašimi i Gondryho hlavního hrdiny. Pakliže odšuměl nasládlý pocit z Věčného svitu neposkvrněné mysli, můžete to zkusit zase z jiného úhlu bez obav z toho, že to bude úplně to samé jako minule. Přestože Gael Garcia Bernal má s Jimem Carreym společné nejen to, že se až po uši zamiluje do někoho, koho možná mít nebude.

Střízlivě načrtnutá love-story měla v Gondryho výkladu už minule pozoruhodně nejednoduchý vývoj a tvůrce ve svém trendu plynule pokračuje: Svět je pruda a oba to ví. On má poruchu vnímání reality (nedokáže občas rozlišit, co je realita a co sen), ona nosí umělecké brýle a nikoho si nepouští k tělu. Ač nás scenárista láká nejprve na vedlejší kolej (hrdina by mohl vzít zavděk rozkošnými pozemskými radovánkami prostřednictvím kamarádky své budoucí vyvolené), kněžstvo by však nakonec mělo radost: Ušlechtilost vědomí vítězí nad choutkami a náš průvodce získává dostatečný prostor pro rozehrání vztahu na bázi myšlenkového souznění.

Těžko však dále rozjímat nad tím, jak se vztah vyvíjí. Gondry i přes nijakou časovou roztříštěnost začne trousit indicie toho, že se za divákovými zády děje něco, o čem v prvním plánu nemá ani potuchy. V okamžiku, kdy na scénu přijde vteřinový stoj času, který Bernalův hrdina jen tak vyrobí pro svou přítelkyni, není jasné už vůbec nic: Jak se dá najednou věřit fyzikálním zákonům ve světě, kde stačí pohnout páčkou a zopáknout si tak kus historie? Tvůrčí hlavoun jako by najednou četl z knížky Terryho Gilliama (Tideland se přímo nabízí) a poslal svého diváka na vlny prostých bizárních výjevů, které v sobě pravděpodobně nemají ukryt klíč. Překvapivě brzo se však najde ve vlnách z celofánu a mraků z vaty; Tedy v ustáleném prostředí, kde náš hrdina prožívá své sny a pomocí nichž chce vybudovat sny i tam, kde nejsou (např. loď s lesem uvnitř).

Gondry v nastínění komplikovaného vztahu používá prakticky totožné vyprávěcí postupy, které se mu osvědčily v minulé sezóně. Bernalův Stéphane vede monology, zpoza displejů sleduje své vzpomínky, neúměrně zmatkuje a zrychluje řeč, pokud jde do tuhého. Výsledkem je dokonalý psychologický profil člověka, jehož psychologický profil by asi jen stěží šel popsat slovy, ale adekvátní audiovizuální prostředky tu nelehkou práci zvládnou. Režisér ve svém niterním popisu dokonale zúročuje svou klipařskou minulost, když do zběsilého afektovaného řádění nechá zahrát po dvou rockových vypalovačkách a v obratném střihu dovede všechny zúčastněné do bizarního nekontrolovatelného bordelu (vykleštění šéfa obří rukou a následná improvizovaná soulož na kopírce jsou události dostatečně výmluvné). Ale co, je to jen sen…

Tatam už je neobratný začátečník, který ze své televizní nory vyrazil točit celovečerní film. Věčný svit ukázal směr, Nauka o snech brousí styl. Z teorie režijního chaosu se destiluje uchopitelná poetika značící jasný autorský záměr. Čitelně formulované myšlenky mají možná až příliš absurdní kabátec, Gondryho hrdinové však nikdy nebyli dost normální na to, aby jim to slušelo jinak. A když se náhodou ocitnou zavěšeni na niti všední normálnosti, jako by ztratili svůj glanc a šarm. Hurá s nimi tedy do snových sekvencí, kde neexistují pravidla (přestože podvědomě vnímáte jakýsi řád) a metají se výjevy jako v prostých animovaných kraťasech, kde trpělivě snímek po snímku hýbete předmětem, abyste docílili iluze pohybu. Adéla ještě nevečeřela tu potkává nejstarší animované grotesky a dotváří tak další zajímavý můstek mezi snem a realitou.

„Zapomněla jsi na mě?“, ptá se Bernal v jedné z posledních scén své kolegyně a přímo tak odkazuje na zoufalství Jima Carreyho, kteréžto mu před lety předepsal slovutný scenáristický guru, Charlie Kaufman. Michel Gondry jakoby prostřednictvím své postavy hrdě hlásal do širých diváckých dálav, že už dospěl, umí být samostatný, dokáže tvořit bez „vyšší pomoci“ a roste z něj velký režisér. Trochu se bojím, aby jeho tvorba časem dokázala setřást ze svých beder onu jasně identifikovatelnou nerozmanitost, stále však cítím, že i další film v podobném duchu bych si od něj s chutí ještě dal.

„Křehce a mile nehotový vztah“, říká Gondry o svých milencích, kteří mají sto minut na poznání sebe samých i těch druhých. Líbí se mi ona tajuplná osudovost, v níž se oba zmítají. Líbí se mi vztah, který překrucuje navoněná cukrlátka továrny zvané Hollywood. Líbí se mi metafory, do nichž Gondry ukrývá intimní narážky, které naopak explicitně vyřvává před romantickým splynutím. Konvence a mantinely se bourají, nastupuje snění, aby ukázalo směr netradičnímu soužití dvou persón, jejichž REM fáze kmitají ve stejných směrech. Chápete-li, co to znamená, přihoďte hvězdu navrch a návštěvu kina berte jako povinnost.