Cival

Cesta do Guantanama není dvakrát složitá. Stačí být ve správný čas na správném místě, s tou správnou barvou pleti, vhodným náboženským vyznáním a se štěstím na americké vojáky s ukázkovým zápalem pro řešení blízkovýchodní otázky. Michael Winterbottom to chápe jako záminku k dalšímu hračičkování s filmovým médiem, znovu na pomezí dokumentu a hraného filmu – v té samé a výsostně osobité poloze, která se bez zhlédnutí souloživých 9 Songs nebo In This World (rovněž oceněného v Berlíně) těžko přibližuje. Nicméně, nečekejte od ukázky znuděnou rekonstrukci odloženou kdesi v prachu pakistánské cesty. Její překvapivá působivost samozřejmě vyplývá ze sprostot, které si Americanos dovolí ve jménu svobody páchat - ovšem ne z celé stovky procent. Nezanedbatelný vliv na vyvolávání emocí v nechvalně proslulé šatlavě zajišťují skvěle nainstalované perkuse, s nimiž upoutávka výtečně graduje až ke zpovědi jednoho z „nedobrovolných hrdinů“, jemuž svět pod bičem americké spravedlnosti poněkud zhořkl. Na rozdíl od Fahrenheita bude tohle sdělení nejspíš přístupné všem bez ohledu na politické postoje i osobní názor na Mooreovský styl dokumentaristiky. Proto se vyplatí zbystřit.