Co bych tak ještě mohl napsat k filmu, na který tady před lety pěl ódy nejpovolanější z povolaných, redakční expert na všechno akční i asijské, a jeden z nejlépe píšících lidí o filmech, co znám, kolega Imf? Inu, fakticky nic. Vezmu to tedy za opačný konec, a zkusím popsat, jak mi tenhle malý nenápadný kus akčního nebe z Indonésie napoprvé vypálil bulvy, a jak mě vrátil do dětství při vzpomínání na věci, co mě utvářely.

Serbuan Maut aka The Raid aka Zátah: Vykoupení vypráví v zásadě velmi jednoduchý příběh. Na rozdíl od spousty jiných pokusů o velkolepé akční hody z nového tisíciletí (koukám na vás, Expendables), ale ten příběh skutečně má. Ne náhodou jsem tak při sledování toho, jak ostrá parta policajtů v čele s pro mě do té doby neznámým Iko Uwaisem uvízla v baráku plném zločinců, myslel na začátky Johna McClanea a jeho první teroristické Vánoce.

Garethu Evansovi, který vedle režie, střihu, choreografie a hromady dalších věcí obstaral i scénář, se navíc velmi rychle povedlo udělat zápletku Raidu extrémně osobní. Najednou to nebyl jenom souboj malého ovšem velmi zdatně bojujícího Ramy s anonymními nepřáteli v nějakém random paneláku, ale vyložený souboj o přežití, snaha o záchranu bratra, a ještě navíc nepřiznaná chuť dokázat, že jsem lepší než ti druzí. Při neskutečně napínavých bitkách s Mad Dogem jsem tak pro změnu měl zase před očima Riggse s bloňdákem z konce jedničky nebo Riggse a Murtaugha vs. Jeta Li ve finále čtyřky.

Osobní a poctivě krvavé vyřizování účtů, kde se všichni perou z posledních sil za to, aby tomu druhému prostě a jednoduše co nejvíc rozbili hubu. Pochopitelně jsem tak jen nevěřícně zíral, že mi to najednou zničehonic servíruje tenhle neznámý velšský mlaďas jen o pár let starší než já, který (a to mě dodnes vlastně fascinuje nejvíc) nějakým způsobem skončil v Indonésii a celé to spíchnul na kolenou s neznámými herci jen za pár šupů. Pozadí vzniku téhle pecky pro mě tak vždycky bylo zhruba stejně dojímavé jako sám děj.

Každopádně byť jsme se jen o rok později dočkali de facto stejně koncipovaného Dredda, tak jakkoli to byl zábavný film, levelu mrštnosti a drajvu v bitkách, vynalézavosti režie a emocionálního vyústění už akční sci-fi z pera Alexe Garlanda nedosáhla. Jediný, kdo mohl sám sebe překonat, byl znovu Evans, když vzápětí přišel s pokračováním, které – a zde zuřivě podepisuji každičké slovo z čí jiné než Imfovy recenze – posunul celou záležitost ještě o level výš.

Druhý Raid byl pro mě po všech směrech komplexnější, a tudíž i výživnější porcí toho, co mi Evans naservíroval poprvé. Přesto ale nedokážu říct, že bych ke dvojce vzhlížel s větším respektem než k jedničce, protože to byl především ten první film, který ve mně probudil vůbec zájem o tyhle postavy a tenhle svět, vrátil mi něco, co mi v akčním žánru po mnoho let scházelo, a nebojím se říct, že z otočky vykopl dveře dokořán filmům jako John Wick, Nobody nebo i dalším (včetně vlastního hollywoodského remaku), které teprve přijdou. Zkrátka a dobře jeden zatraceně důležitý filmový milník, a já z hloubi duše doufám, že se toho závěru trilogie ještě někdy dočkáme.