Pokud by se měl remake Omena označit jedním přídavným jménem, drtivá většina mých kolegů by zřejmě sáhla po slůvku "zbytečný". Na tom jsme se shodli po projekci i s vědomím toho, že staré horory už dnešnímu mladému publiku nic neříkají. Spousta popcornožroutů dnes považuje Vymítače ďábla jen za film pro pamětníky a mám takový pocit, že i atmosférická předloha dnešního spektáklu, by v jejich zracích neobstála. Zkrátka by se u ní nudili. Zřejmě i proto u Foxů došli k názoru, že je třeba starou kostru natřít novým lakem a nahrabat hororovému žánru pár nových fanoušků... i když... ne, počkat. Takhle to vůbec nebylo. ;)

Ve skutečnosti se celá skvadra marketingového oddělení sešla na kafe a začala přemýšlet nad novými možnostmi oslovení diváků. Gumoví medvídci s potiskem už pomalu vycházejí z módy, ale počkat... teď přece bude rok 2006. Šestého června 2006. To jsou tři šestky. To je mi povědomé. Jo, to jsme tenkrát použili v Omenovi. A horory pořád docela letí. Sežeňte razítko!

Vsadím se, že tak nějak to bylo! Pak už jen stačilo poklepat na rameno Johnu Mooreovi, který stihnul oblažit svou režisérskou přítomností remake Letu Fénixe, obsadit pár herců čtvrté cenové a vyslat je do nějaké evropské metropole, která by šikovně zdoublovala Londýn. Pokud tápete, nechte se překvapit. Spoustu schodů a zábradlí pozná i člověk, který byl v naší Stověžatce jen jednou a zkušenějším cestovatelům se naopak vyloudí na tváří smířlivý úsměv, až uvidí, kolik tváří může mít Národní divadlo.

Tenhle tuzemský bonus je ale jedinou přidanou hodnotou jinak těžce podprůměrného snímku. John Moore ho totiž pojal neuvěřitelně konzervativně a v podstatě přetočil původní verzi záběr po záběru. Možná to zní na první pohled lákavě, ale když dva dělají totéž, nikdy to není totéž. Proti Mooreovi stojí jak do jednoho mizerní herci (jedině Mia Farrow zvládá pohled fanatické uklízečky dokonale ;), tak přesunutí zápletky do moderního prostředí, kam prostě snímek o Satanově zplozenci nezapadá. Moore se snaží vznešeně navodit staromilskou atmosféru klepajících se okenic nebo surrealistických snových sekvencí, ale vzbuzuje spíše výbuchy smíchu... Julia Stiles si čistí zuby ve sněhobílé koupelně o rozloze hangáru, Liev Schreiber a David Thewlis rozmlouvají na vylidněném několikahektarovém náměstí s italskou jeptiškou, přičemž obojí působí tak vyumělkovaně jako nejnovější videoklip od 50 Centa. Scénář kašle na gradaci i případné indicie, které by měly hlavní hrdiny posouvat směrem k závěrečnému rozuzlení, prostě jen vybírá kultovní scény z předlohy a unyle je recykluje, což sází do praporu logiky díry o velikosti vodních melounů.

V tom si je Omen až nápadně podobný s Poseidonem, který též omezil předehru na minimum a popoháněl postavy kupředu raketovým tempem. Jenže Poseidon je alespoň solidní v intencích řemesla a popcornu, kdežto Omenu tyhle zkratky neskutečně ubližují a Moore si navíc neumí urovnat ani ty odřezky, které mu ve výsledku zbyly. Každá lekačka je dopředu "prásknutá" nastupující hudbou, sedmiletý Damien je jenom vykuleným frackem a vy pořád přemýšlíte nad tím, proč ho slavná církev nechytila pod krkem už před pár lety a nerozpitvala ho na atomy. Místo toho se sedm let po jeho narození objeví jeden poblázněný kněz a místo toho, aby na rovinu řekl něco jako: "Vaše dítě je zplozenec Satana a musíme ho zabít, kde parkujete? Musíte tam být ještě před závěrečnými titulky", začne na Lieva Schreibera brebentit nesrozumitelné pasáže z Bible.

Před třiceti lety to fungovalo, ale dnešní publikum je trochu náročnější a předhodit mu tohle nevýrazné torzo, nezměnit ani smítko v ději a doufat v zázrak, to je parádní urážka divácké inteligence. Na videu bych byl možná k filmu, ve kterém rotvajleři svým hereckým nasazením trumfují všechny ostatní postavy, kapku smířlivější, ale v kinech jako televizní variace na Nezvratný osud, ke kterému se blíží "náhodností" některých úmrtí a použitím CGI, se zálivkou ze tří šestek rozhodně neobstojí. K smíchu, k pláči, ale rozhodně ne ke koukání.