Osud čtvrtého filmu amerického režiséra Terrence Malicka jsme na stránkách MovieZone již několikrát probírali. V době, kdy čtete tyto řádky, je jeho nasazení do českých kin stále nejisté, nicméně ani česká pobočka Warner Bros. není tak krutá, aby nás připravila alespoň o požitek z filmu na nosičích DVD. Divák šťoural a ještě k tomu Malickův fanoušek by sice mohl namítat, že výjimečně užívaný formát obrazu 2,40:1 své kvality prokáže nejlépe teprve na plátně, ale těm umírněnějším na tom zřejmě nesejde. Každopádně je zajímavé, jak jeden ze starších blogů zde na MovieZone prokázal dobrou vůli našich čtenářů – „ať mu dají šanci“, znělo na internetových dálnicích, jakkoli se z distribučních kuloárů neslo, že „nový Malick je tak trochu zfilmovaný National Geographic.“

V prvé řadě je nutno říci, že onen nový Malick je ve skutečnosti starý dobrý Malick, který nedal na kritiky ani reakce diváků, kteří jeho Tenkou červenou linii označili za dílo filosoficky přepjaté, extrémně pomalé, ba zdlouhavé až k smrti. To potvrzují zejména účastníci filmových marathonů, kterým zákeřní pořadatelé po dvaceti hodinách v sále promítnou, oproti přání nějaké svižné akčňárny, dumku z dobývání Tichomoří. Nový svět je ještě pomalejší, ještě roztříštěnější a neuchopitelnější. Řeklo by se „umělečtější“. První dojem, který vás při jeho sledování napadne – pomineme-li krásné titulky, které vypadají jako něco ve stylu 1492: Dobytí ráje – že jde o mladšího bratra vizuální stránky Tenké červené linie, kterému však jeho otec ze svého genofondu nadělil ještě víc.

Nový svět je prostě filmem ze skupiny „jiných.“ Nelze však říct, že by z něj čišela křeč a potřeba se odlišovat za každou cenu, jak to někdy cítíme z nezávislých filmů. Na to je Malick příliš inteligentní, sečtělý a filmařsky schopný. Jiný však už zřejmě nebude, pokud se mu v jeho věku a s daným tempem natáčení poštěstí aspoň jeden film. Ostatně, byl takový vždycky - a buď ho takhle máte rádi a nebo necháte být. Příběh Johna Smithe a dívky, kterou z knih a animovaných příběhů známe jako Pocahontas (ve filmu toto jméno nikdy nezazní), se rodí jen velmi pozvolna. Malick totiž prakticky opouští tradiční gradování děje, jež osvědčila antika, dějiny literatury, divadla a filmu. O postavách a jejích motivacích se toho dozvídáme víc z jejich mlčení či odmlčení, než z dialogů, kterých je na danou stopáž opravdu poskrovnu. Příběh je plný zámlk, nedořečeností, jedna nedramatická scéna střídá druhou a postavy se jakoby plouží po plátně, aniž by věděly, kam směřují a co chtějí. Pomocí není ani občasný vnitřní monolog. Někdy si až říkáte, že Malick do filmu záměrně dává přesně ty scény, jež by jiný režisér vystřihl jako nadbytečné, nefunkční, případně retardující tempo.

Příkladem budiž třeba malá zaplivaná pevnost anglických osadníků, která sotva drží pohromadě. Režisér dobrodružných filmů typu Poslední mohykán by nám ji ukázal ze všech stran a nezapomněl vypíchnout detaily typu síla provazů, špičatost svrchu přitesaných kůlů a vůbec celkovou pravidelnost a tím i bytelnost palisády. Ne tak u Malicka, u něj spíše platí, že osadníci holt někde bydlet musí. Paradoxní však je, že toto strategie "příliš neupozorňovat" působí velmi autenticky a všechna do detailu propracovaná opevnění se najednou zdají příliš chtěná a na filmový efekt. Malick je neefektní a jsou chvíle, kdy vás napadne, co by z vizuálů vytěžili jiní režiséři, pro které jsou slova „spokojenost“ a „přehlednost“ mantrou, jež si opakují každý den před spaním. Když už jsme u autenticity – ve filmu není použita ani jedna kamerová jízda, a kromě několika záběrů z nadhledu, jež musely vzniknout s použitím jeřábů, je celý film točený na ruční kameru. Ano, tak trochu cítíte brnění v kloubech, prozrazující, že seriálový Parkinson je nablízku. Jinými slovy: u Nového světa nikdy nevíte, co přijde v další minutě, protože přijít může opravdu cokoliv.

Tímhle vším si Malick připravuje půdu pro svá klasická témata jako vsazení lidských příběhů do přírodních dějů, porovnávání divočiny a lidské krajiny či objevování jednoduché krásy věcí a jejich uspořádání. Malick je jeden z mála tvůrců, který „dokáže věc nově objevit“, a vy ji vidíte jakoby poprvé. Člověk si u těch desítek tichých záběrů na přírodní scenérie, podmalované (nejen) hudbou Jamese Hornera, mnohokrát vzpomene na Tenkou červenou linii a její „zářící věci“, jak o nich mluví jedna z postav. Je jasné, že právě z těchto scén vzešlo poněkud pejorativní přirovnání k dokumentům z kanálu National Geographic. Malickovi, který si dává dobrý pozor, aby se jeho film nezvrhl v samoúčel ani kýč, je to asi úplně jedno, protože jako filmař řekl, co chtěl říci. Sepětí lidských příběhů s přírodními ději je pro něj cesta, jak neustrnout na neustále propíraném schématu člověk versus příroda, nebo člověk v přírodě (tj. jen v jakýchsi kulisách), ale vede k přehodnocování a objevování tvářností světa. Každý svět, i ten známý, lze totiž objevit nově. A možná se ani není třeba vydávat dál než za humna. Ano, Malick je v tomhle elitářský, mluví a možná ho ani moc nezajímá, zda bude někdo naslouchat. Nebo čeká jen na toho diváka, který mu vyjde vstříc. Nelze mu však upřít to, že by nevzbuzoval emoce. Jeho Nový svět je velká emocionální lázeň, ale jak už bylo řečeno výše: jen pro některé. Osobně považuji vykreslení milostných vztahů anglických osadníků a mladičké indiánské dívky, která se musí v nových podmínkách znovu naučit, jak vyhodnocovat tisíce dosud neznámých vjemů, jež se na ni valí, za jedno z nejsilnějších spodobnění velké lásky. Uznávám, že ji chybí jakékoliv sexuální pnutí, ale proč z každého historického filmu dělat Casanovu? Ostatní diváci na tom samozřejmě mohli být úplně jinak, jak se dalo soudit z výroku jedné z divaček: „Tohle není romance ani pro ženský.“ Inu, proti gustu...

Pokud šéfredaktoři na případnou projekci nepošlou recenzenty, kteří oblibují filmy podobného typu, budou kritiky spíše negativní a přes plakátová jména jako Colin Farrell či Christian Bale snímek asi moc nevydělá. Což znamená, že Malick je ve studiovém systému vyřízenou persónou. Je však dobře, že Nový svět vznikl. V rámci současné kinematografie je to dílo, které nutí přemýšlet, mluví vytříbenou řečí filmových obrazů a navíc si přeje, abyste s ním vstoupili do dialogu a zahlédli svět vztahů i věcí z nové perspektivy. A ač se to z předchozích slov asi moc nezdá, přes jistou intelektuální zátěž není Nový svět filmem neproniknutelným a namyšleným. Je to prostě tak trochu jiný film. A je jen na divácích, zda se mu rozhodnou dát čas a prostor. Samozřejme teprve poté, až distributor zavelí.