Když budete za dvacet let prohledávat šuplíky ve filmovém archivu, v přihrádce „zprasené sequely“ najdete pod číslem 972 i Legendu o Zorrovi. Pořád stejná písnička. I nezměněný tým, který tolik zaujal první misí bájného černého mstitele se dokázal připojit k důvěrně známé hře na blbou bábu. Bábu, která si přinese víc peněz a pak zaneřádí odkaz originálu naprosto zbytečným pokračováním. A světe div se, může ji řídit i v mnoha ohledech šikovný režisér Martin Campbell.

Antonia Banderase tentokrát necepuje celý film mentorský Anthony Hopkins. Od jeho filmové smrti totiž uplynulo už deset let, po nichž je největší výzvou pro maskovaného hrdinu stmelení vlastní rozhárané rodiny. Elena chce rozvod, synek pořádného tátu a my zpátky svého Zorra. Ze zastánce chudých a šikanovaných se totiž v roce 2005 stal zapálený bojovník za americký model demokracie, což poznáte už z první akce, kdy Zorro hrdinně zachrání volební skříňku (!), v níž se skrývají hlasy souhlasící se svobodným připojením Kalifornie ke Spojeným státům. Tehdy to ještě tolik nevadí, protože i když si Mr. Z trochu trapně užívá ovace davu, šermířská ekvilibristika a likvidace kočáru navnadí na Campbellovu zálibu v jednoduše, přehledně a přesto napínavě pojatých exhibicích s kordy.

Jenže více než dvě hodiny (bez debat neúnosně dlouhé) stopáže si Campbell nerezervoval pro břinkající čepele a zářivou choreografii, nýbrž pro rozvláčně pojatého obsahového Frankensteina, v němž jsme každé druhé políčko viděli v jiném filmu. Nejtrapnější je pochopitelně již zmíněná budovatelská linie, která by pasovala k Rolandu Emmerichovi, ale v lehkém dobrodružném menu nemá co pohledávat. Stevenu Spielbergovi jako producentovi asi nehapruje, že legendární mstitel se španělskou krví oroduje za začlenění pod americká křídla a bojuje přitom proti chlapíkovi, jenž testuje na zahrádce výbušniny a vede tajnou (a evidentně teroristickou) organizaci, která nechce jen zabránit připojení nových státečků, ale rovnou hodlá zničit celou Ameriku. Ameriku, která by mohla konečně nastolit pořádek a navždy znemožnit vykořisťování ubohých dělníků bohatými (bohužel neinterpretuji - pouze cituji). Jestliže v Hledám Amy tvrdil Hooper, že se Lucas postavou Dartha Vadera pokouší namluvit černým, že v jádru chtějí být bílí, Campbell beze vší ironie nadhazuje, že každý hispánec a osmahlý Mexikán doufá v občanský průkaz s hvězdičkami a pruhy. A že Zorro je v podstatě hrdina Ameriky. Přeloženo: Fujky fuj.

V dlouhých sekvencích bez akce je na tohle blábolení po hříchu spousta prostoru, což ještě stvrzuje druhá, otřepaně superhrdinská linie o spasiteli, který nezvládá ukočírovat svůj soukromý život a marně slibuje utnout svou riskantní kariéru. Zorro přidává na comicsovosti, a to není rozhodně dobrá zpráva, protože všechny scenáristické záludnosti útočící na Zorrovo rodinné zázemí jste už s mnohem větší působivostí mohli prožít s druhým Spider-Manem nebo novým Batmanem. A co víc, tím výčet nepříjemné podobnosti s jinými filmy zdaleka nekončí, protože vedle všech comicsů posledních let a čehokoliv od Emmericha připomíná Zorro i dobovou variaci na špionážní žánr, bondovky, buddy-komedie, druhou Mumii, Klub rváčů (už Tyler věděl, co dovede mýdlo) anebo Mr. and Mrs. Smith (tříštící se kočár vypadá mimochodem úplně stejně jako poletující auta ze Smithů). V takové situaci není těžké spočítat si, že originální chuť Banderasova Zorra vzala za své a nahradil ji jen řadový prefabrikát, v němž není pro co se nadchnout, snad jen pro obrázkově líbeznou Catherine Zetu-Jones. Ale tu si můžete stáhnout na wallpaperu z netu. :-)

Přesto, i když Campbell nezvládl rozesmát víc jak třetinou zamýšlených vtípků, finále se mu rozjelo tak jako stovkám kolegů před ním a stereotypní hrátky s jeřábem v exteriérech musí trochu pozornějšímu divákovi lézt na nervy, parte bych pro něj ještě nesepisoval. Souboje totiž opět potěší nádhernou přehledností a jsou prosty zmatečných a letos tolik oblíbených detailů, v jejichž sériích by zanikaly mrštné triky kaskadérů. I v polocelcích lze nasnímat líbivou akci. Škoda že z Legendy o Zorrovi nevybočuje nic víc - ale jak by mohlo, když jsou Campbellovo vláčné (ne)gradování a sterilní Hornerova hudba zakomponovány do jedné koherentní (koherentně nudné) lekce o ničivosti druhých dílů. Technické kvality a vyšší rozpočet zajímavý film nedělají. Hodnocení zaokrouhlujte rozhodně dolů. :-)