Paul Haggis je zatraceně zaměstnaný scenárista. Od minulého roku, kdy zinkasoval Oscara za svůj Crash, který si ke všemu jen tak do nálady zrežíroval, chodí mu každý měsíc zhruba třicet nabídek na scénáře, které musí odmítat. Mezi nimi jsou samozřejmě i takové, které za to stojí a protože pracovat se musí, „jde do nich“. A ať už jsou určeny pro samotného Clinta Eastwooda (a tedy potažmo pro oscarovou Akademii), točí se kolem sexy chlápka jménem James Bond nebo se Haggis smiluje a udělá i něco pro svého kamaráda (áno, Zach Braff), vždy je z toho látka, která je atraktivní a má co říct.

Haggis podal zprostředkovaně pomocnou ruku Tonymu Goldwynovi, který do té doby natočil spoustu seriálů, ale dobrých a slavných filmů zase tak moc ne. To už je minulostí. Po dnešku má na svém kontě opravdový hit, v němž mimojiné i Haggis překvapuje a dokazuje, že dokáže vedle vybuchujících letadel psát i o syrovém životě z prostředí, které každý zná, o situacích, do kterých jsme dnes a denně stavěni a o lidech, které v těchto situacích potkáváme. Dokáže načrtnout kontury příběhu, s nímž se dokážete ztotožnit a který umíte chápat, ne ho jen sledovat z povzdálí a hádat, co se postavám honí hlavou (ano, mluvíme o Crashi) a pokoušet se jim rozumět. Postavám v Polibku rozumíte hned. Scénář totiž není vyprávěním vázaným na prostředí, ale na věk a zaujme pravděpodobně každého, kdo nestrávil období mezi dvaceti a třiceti v temné kobce. S trochu přehnaným nadšením lze říci, že Poslední polibek je univerzální a ultimativní film pro všechny, kteří stojí na prahu třicítky a partnerského soužití, které má před oltářem postoupit do další fáze... a bloumají na téhle cílové čáře, nevěda kudy dál. Jako to každý z nás udělal či udělá, i jeho hlavní hrdina, Michael, si klade notoricky známé otázky. Je ona ta pravá? Už jsem dostatečně vyřáděný? Budu dobrý otcem? A hlavně… chci tohle všechno?

Nebylo by dostatečně silného přednesu, chopil-li by se jejich zodpovídání někdo jiný než Zach Braff. Herec, který vpadnul do éteru jako překvapení v Procitnutí v Garden State, aby už svým dalším filmem (nepočítáme-li Strašpytlíka) vstupoval na herecké pole jako ikona, která jen svou mimikou dokáže hovořit za davy mladých. Jeho bezcílné bloumání životem, hledání pravých hodnot a kladení si palčivých otázek, na které zná odpověď, ale nechci ji slyšet, nakrásně v jeho personifikaci kontrastuje s uvědoměním, že život je sladký bonbón, který ti občas zhořkne, když k němu zakusíš něco navíc, ale ve výsledku se stejně prokoušeš na tu nejsladší dřeň. A to je opět kousek pravdy, který při jeho soukromých výletech po odlehlých lokalitách velkolepých svateb a jízdách autem kolem rozjuchané střední školy zazní. Je na nich sám a přemýšlí, proč o všem přemýšlí. Proč není nic tak lehké jako v knihách a filmech? A proč ani tehdy, když všechno děláte dobře, svou přítelkyni milujete a činí všechno proto, aby to klapalo?

Odpovědi někdy příště, třeba až se z nebe snese kouzelný dědeček a všechna tajemství kolem života nám vysvětlí. Haggis naštěstí není dědeček a před (nesporně zajímavou!) přednáškou dává přednost filmovému zážitku. Ten je ve své podstatě úplně prostý a stojí na zcela lineární bázi jedné poloviční nevěry a jejího plného žehlení; Způsob, jakým se Michael se vším vypořádává, je ale kouzelně nešikovný a nijak hollywoodsky modelový. Tedy možná přesně takový, jako by ho napsal sám život.

Pozor však, než pod falešným dojmem narazíte. Ač se může zdát, že Goldwynův majstrštyk je úsměvnou básní s jasným průběhem a jasnějším koncem, pravda je úplně jiná. Ve své pravdomluvnosti o ubíraní se životními stezkami je… no, eh, prostě pravdivý. Žádná humorná odlehčení, žádná podaná ruka, protože vám taky nikdo nic neodlehčuje a ruku nepodá, když se plácáte uprostřed rybníka před tím než se rozhodnete, který břeh je bližší a pro vaši duši lepší. Polibek je čistě depresivní. V té podobě, která nejvíc bolí a kde se ubližuje lidem, který by se ubližovat nemělo, protože dosavadní život s nimi byl krásný a jako podle pravítka. Chtělo by se říct, že hrdina za nic nemůže, že takhle to prostě chodí, protože se to jednou napsalo, ale není to pravda. V podstatě jediná odpověď, která se v Haggisově podání nejednou zjeví a je pravdivou, jest, že každý máme na výběr. Ve finále na to narazí i Michael a rozjede se nejdojemnější část filmu, do níž už se šťastná obvyklost romantických souznění dere v souladu s tím, jak se točí filmy a ne jak to obvykle známe. I tak nejde o žádné klopýtnutí, ale jediné správné vyústění; Především proto, že si nepotrpí na uslzené happyendy, ale pointu odbude během pěti (!) vteřin a odejde.

Byla by škoda pod tíhou výpovědi a zmateném Michaelovy zapomenout na ostatní dějové linie, které se příběhem mihnou. I ony dodávají Polibku příchuť generačního filmu, který ve své pravdomluvnosti nevyšumí a okamžitě by se proto hodil do V.I.M. Je pln skvělých hereckých výkonů, je upřímný, smutný, dojemný, ale nikdy patetický či lživý. Je otázkou, zda vám vlastně můžu doporučit film, z něhož si nevezmete víc, než už dávno víte. Možná vám však pomůže některé věci pojmenovat a správně urovnat. A prominete mu tu jedinou chybu, kterou trpí a to, že trvá asi o 20 minut déle než by měl.